Hydronymum

Zatímco česká místní jména jsou ve své většině českého či německého původu a mladší z nich vznikala s postupující kolonizací hraničních území (od 13. století), mnohá česká hydronyma, zvláště jména mohutnějších vodních toků, jsou historicky starší, nebo dokonce předslovanského původu.

Vodní toky, řeky, byly do středověku velmi důležitými a mnohdy jedinými dopravními cestami v jinak obtížně prostupné a řídce osídlené krajině. Povodí řek zahrnovalo odedávna území řady různých jinojazyčných skupin obyvatelstva nebo řeka sama mezi těmito skupinami tvořila přirozenou hranici. Vodní toky naše středověké předky spojovaly i rozdělovaly, mnohdy jim byly obtížně překonatelnou přírodní překážkou a nakonec jim byly i výzvou k vystavění mostu a osídlení kraje. Také proto se vlastní jména řek řadí mezi nejtrvalejší a nejstarší toponyma vůbec.

• K nejstarším vlastním jménům řek z tzv. praevropské jazykové vrstvy patří jména Metuje, Jizera a Ohře.
• Řeky Labe a Vltava získaly svá jména přičiněním germánských kmenů Markomanů a Kvádů v prvních stoletích po Kristu.
• Patrně baltoslovanský původ má jméno řeky Úpa.
• Mže a jihočeská Otava jsou hydronyma etymologicky nejasná, obě vzhledem k časnosti okolního osídlení patrně předslovanského původu.

Řada především menších vodních toků, říček či potoků, měla nebo má více jmen a tato svá jména měnila či mění (např. šumavská řeka Vydra vzniká soutokem tří potoků Roklanského, Filipohuťského a Modravského v obci Modrava a pod Čeňkovou Pilou po soutoku s Křemelnou mění své jméno na Otavu). V současných vodohospodářských mapách převažuje tendence pojmenovávat jeden tok jediným hydronymem, přednost dostávají jména podle sídlišť, jimiž vodní tok protéká.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hydronymum na Wikimedia Commons