Hrob příslušníků 1. divize ROA v Jinonicích

Obdobně jako historie pražské části Řeporyjí je i historie pražské čtvrti Jinonice v květnových dnech roku 1945 spjata s pomocí 1. ruské divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR).[2] Tato divize je označována jako 1. pěší divize Ruské osvobozenecké armády (ROA).[2] Dne 6. května 1945 v podvečer dorazil štáb tohoto útvaru do Řeporyjí. O 22.00 hodině zde vydal velitel divize generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko rozkaz o pomoci bratrům Čechům v Pražském povstání a k dobytí Prahy.[2]

Následující den dopoledne (7. května 1945) se štáb 1. divize ROA přesunul do Jinonic (do objektu strojírenského podniku a.s. Walter) aby odsud řídil postup jednotek do centra hlavního města jakož i na východní břeh Vltavy.[2] V objektu Waltrovky byl generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko uvítán vojenským velitelem objektu podplukovníkem Václavem Vlčkem a byl určen i styčný důstojník se štábem 1. divize ROA, jímž se stal hejtman vládního vojska z Lán Jaroslav Rendl.[2] Přítomnost vlasovců v Jinonicích vyřešila nebezpečnou situaci v okolí Jinonic, především pak možné ohrožení této lokality z německých kasáren v Motole.[2] Přes Jinonice pak pěší i obrněné jednotky vlasovců pokračovaly v postupu na Smíchov.[2]

V odpoledních hodinách dne 7. května 1945 dorazil do Jinonic dělostřelecký oddíl.[2] Za asistence divizního generála Emila Fialy a majora Martina Brumly bylo zahájeno ostřelování ruzyňského letiště, ruzyňských kasáren Waffen SS (kasáren Heinricha Himmlera), vrcholku Petřína i dalších německých cílů rozmístěných po Praze.[2]

Během celého dne 7. května 1945 probíhala v Jinonicích jednání velitele divize generálmajora Sergeje Kuzmiče Buňačenka se zástupci vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“, vojenského velitelství Vinohrady a později též s emisary České národní rady (ČNR).[2] Nejspíše z Jinonic pak vydal (kolem 16.00 hodiny) generálmajor Buňačenko svůj rozkaz o ústupu divizních útvarů ROA z Prahy, jehož provedení se protáhlo až do ranních hodin následujícího dne tj. do 8. května 1945.[2] ROA začala nuceně opouštět Prahu večer dne 7. května 1945 potom, co se definitivně potvrdilo, že se americká armáda nechystá postupovat směrem na Prahu a vedení Pražského povstání není schopno garantovat vlasovcům bezpečnostní záruky po příjezdu Rudé armády do hlavního města.[1] Několik stovek vážně zraněných vlasovců bylo hospitalizováno v pražských nemocnicích, značný počet vlasovců zůstal ve městě dobrovolně.[1]

Ráno dne 9. května 1945 vstoupily do hlavního města první jednotky Rudé armády.[1] V oblasti Jinonic se menší jednotky vlasovců pohybovaly ještě 9. května 1945.[2] Jejich příslušníci se stali objektem zájmu přicházející Rudé armády, zvláštních jednotek vojenské kontrarozvědky Směrš[1] a dalších sovětských bezpečnostních složek.[2] Téměř okamžitě byly zahájeny mimosoudní popravy zajatých vlasovců, často byli prý zastřeleni i zranění bezprostředně ležící na nemocničních lůžkách.[1]

Jednu ze skupin 14 vlasovců, která nestačila včas ustoupit před Rudou armádou, předali zástupci Národního výboru v Jinonicích dne 10. května 1945 Rudé armádě.[1] Vlasovci byli podrobeni krátkému brutálnímu výslechu (pod vedením NKVD) u jinonické sokolovny.[2] Následně byli odvedeni k vrchu Vidoule, přinuceni vykopat si tam hroby a dne 10. května 1945 tito zajatí vojáci byli zastřeleni a pohřbeni na jižním úpatí kopce Vidoule.[1][2] Předpokládané umístění hromadného hrobu 14 zastřelených vlasovců v Jinonicích vypátral místní badatel a historik Jiří Štěpina.[1] Zavraždění spočinuli (vesměs v uniformách) v dodnes neoznačeném hrobě na soukromém pozemku – na poli mezi ulicí Souběžná IV a chráněnou oblastí pískovny Vidoule[2] na soukromém pozemku, jenž je v současnosti (2020) využíván jako pastvina pro ovce. Popravu a pohřeb 14 vlasovců v Jinonicích potvrdil i český vojenský historik Pavel Žáček.[1] Ten objevil zprávu vypracovanou lékařem, jenž byl povolán k popravě, čin fotograficky zdokumentoval[2] a poté se postaral o pohřbení mrtvých těl.[1][p 3]

Pro ilustraci následuje několik údajů z válečného deníku Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš, které se týkají vlasovců a jejich úlohy v Pražském povstání:

• Sobota 5. května 1945; Ve 20.25 dorazil do Radotína (tehdy v roce 1945 to byl okraj Prahy) první hlídkový vůz vlasovců - příslušníků Ruské osvobozenecké armády (ROA).[5]
• Neděle 6. května 1945; V 05.50 vyslal povstalecký rozhlas výzvu k vlasovcům (ROA), aby poskytli pomoc pražskému povstání.[5]
• Pondělí 7. května 1945; V 09.10 se Česká národní rada (ČNR) v rozhlasovém prohlášení distancovala od Ruské osvobozovací armády (ROA). Bylo konstatováno, že akce generála Vlasova proti Němcům jsou záležitostí jeho jednotek, že ČNR nemá s ROA žádnou úmluvu a že kooperaci vojenských povstaleckých akcí proti německým vojskům provádějí vojenské štáby (Alex a Bartoš).[5]
• Pondělí 7. května 1945; V 17.35 Česká národní rada (ČNR) v rozhlase definitivně dementovala zprávy o schůzkách s generálem Vlasovem.[5]
• Pondělí 7. května 1945; Ve 23.00 obdržely jednotky ROA od velitele 1. pěší ruské divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska (VS KONR) generálmajora Sergeje Kuzmiče Buňačenka rozkaz k odchodu z Prahy a přesunu směrem k americké armádě.[5]
• Pondělí 7. května 1945; Historici popisující pražské květnové povstání 1945 v době po sametové revoluci (tj. po roce 1989) se shodují v názoru, že pomoc ROA (vlasovců) byla klíčová a umožnila přežití povstání v Praze v době nejsilnějšího útoku Němců a to právě v pondělí 7. května 1945.[6]

Ustupujícím vlasovcům zůstal jen jediný směr postupu a přání dostat se za každou cenu na západ.[1] Na pochodu z Prahy došli vlasovci k jihočeské obci Lnáře, kde se hodlali vzdát Američanům.[1] Generál Andrej Andrejevič Vlasov poté, co byli jeho muži nuceni opustit Prahu, odjel na jednání s americkým velením do Plzně.[1] Pozdě večer dne 10. května 1945 dorazil do jihočeské obce Lnáře.[1] V blízkosti obce se tou dobou již nacházely jednotky 1. divize ROA.[1] Další dvě noci strávil generál Vlasov na místním zámku.[1] Přes veškerá jednání ale velení americké armády odmítlo vpustit vlasovce na území, která Američané kontrolovali.[1] Proto byla kolem poledne dne 12. května 1945 1. divize ROA oficiálně rozpuštěna a její příslušníci dostali doporučení, aby se pokusili v malých skupinkách proniknout samostatně dále směrem na západ.[1] Jen pár stovkám mužů (z celkového počtu 20 tisíc) se podařilo dostat na území kontrolované americkou armádou, čímž rozmnožili počty amerických válečných zajatců.[1] Větší část z přeživších zajatých vlasovců ale byla vydána Sovětům a následně popravena či uvězněna v ruských žalářích nebo poslána do ruských gulagů.[1] Desítky vojáků a důstojníků ROA spáchalo sebevraždu přímo v lesích v okolí Lnář, mnoho vlasovců bylo rudoarmějci zavražděno bez soudu přímo při zatýkání.[1] Lze konstatovat, že téměř všichni přeživší vojáci 1. divize ROA se v konečném důsledku dostali do sovětského zajetí.

Američany byl generál Vlasov zajat už dne 9. května 1945 a ti mu znovu nabídli možnost útěku, což on ale odmítl.[1] Dne 12. května 1945 odjel generál Vlasov a generálmajor Buňačenko spolu s americkými důstojníky do štábu 3. americké divize, který se nacházel v Plzni.[1] Po několika kilometrech cesty dne 12. května 1945 na hrázi Nového rybníka jižně od Lnář asi kolem 14.00 hodiny byl generál Vlasov znovu zajat tentokráte ale skupinou sovětských důstojníků pod velením kapitána Michaila Jakuševa z 24. tankového sboru Rudé armády.[1] Američané tak vydali sovětům svého zajatce a generál Vlasov byl coby nepřítel SSSR předán zástupcům Rudé armády.[1] Generálmajor Buňačenko se dne 12. května 1945 spolu s celým svým štábem vzdal Američanům, ale o tři dny později (15. května 1945) byl rovněž vydán sovětskému velení.[1] Generál Vlasov byl v Moskvě souzen za vlastizradu a 1. srpna 1946 byl spolu s jedenácti dalšími představiteli ROA (mezi nimiž byl i generálmajor Buňačenko) odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne popraven oběšením.[1] Poprava proběhla na nádvoří Butyrské věznice v Moskvě v 05.15 hodin a těla popravených byla následně zpopelněna v krematoriu.[1]

• 1991: Richter, Karel. Případ generála Vlasova. Vyd. 1. Praha: Panorama, 1991. 386 stran., (32) stran obrazových příloh. Stopy, fakta, svědectví. ISBN 80-7038-227-9.
• 1997: Ströbinger, Rudolf. Poker o Prahu: posledních 100 dní Protektorátu. V Olomouci: Votobia, 1997; 157 stran; ISBN 80-7198-220-2.
• 2003: Žáček, Pavel. Kasárna na levém břehu: Smíchov a okolí v pražském povstání 1945. Vydání 1. Cheb: Svět křídel, 2003. 274 stran; ISBN 80-85280-87-6.
• 2005: Auský, Stanislav A. Vojska generála Vlasova v Čechách: kniha o nepochopení a zradě. Vydání 4., Ve Vyšehradu 3., rozšířené. Praha: Vyšehrad, 2005. 275 stran, (64 stran obrazových příloh); ISBN 80-7021-793-6.
• 2005: Buisson, Jean-Christophe. Jmenoval se Vlasov. Překlad Bruno Cempírek. Vyd. 1. Frýdek-Místek: Alpress, 2005. 195 stran; Klokan. ISBN 80-7362-115-0.
• 2014: Žáček, Pavel. Prahou pod pancířem vlasovců. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 2014. 327 stran; České květnové povstání ve fotografii; svazek 4. ISBN 978-80-204-2681-9.
• 2014: Jakl, Tomáš. Vojáci 1. divize ROA zapsaní v pražských matrikách zemřelých; Praha: In: Historie a vojenství, ročník 2014, číslo 2
• 2015: Liška, Vladimír. Záhady druhé světové války. (kapitola VII: Tragédie generála Vlasova) Praha: XYZ ve společnosti Albatros Media a.s., 2015. 265 stran. ISBN 978-80-7505-141-7.
• 2017: Žáček, Pavel. Vlasovci v boji za Prahu: pomoc 1. ruské divize Ozbrojených sil KONR povstalé Praze, 5.-9. května 1945. Vydání první. Praha: Academia, 2017. 546 stran, xl obrazových příloh. Edice dokumentů. 1938-1953; svazek 4. ISBN 978-80-200-2674-3.
• 2019: Richter, Karel. Osudový omyl generála Vlasova. Čtvrté, přepracované vydání. Praha: Epocha, 2019. 494 stran. ISBN 978-80-7557-177-9.

• Andrej Vlasov, Sergej Buňačenko, Ruská osvobozenecká armáda, Pražské povstání, Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš
• Řeporyje, Pomník pražského povstání a pamětní deska ROA, Jinonice
• Stanislav Auský, Pavel Žáček

• ŠTĚPINA, Jiří. Vražda a hromadný hrob příslušníků 1. divize ROA v Jinonicích (1. část). Jinonický kurýr. 2016-04-01, roč. IV., čís. 24, s. 3. Dostupné online.
• ŠTĚPINA, Jiří. Vražda a hromadný hrob příslušníků 1. divize ROA v Jinonicích (2. část). Jinonický kurýr. 2016-05-01, roč. IV., čís. 25, s. 3. Dostupné online.