Směrš

Směrš vznikl v dubnu 1943 (či koncem roku 1942) vyčleněním z NKVD. Podřízen byl předsedovi Státního výboru obrany a komisaři obrany Stalinovi. Podílel se na prověřování příslušníků Rudé armády, vojenského námořnictva a vojsk NKVD. K aktivním opatřením patřilo sledování a otevírání pošty, přijímání a prověřování udání, provokace atd. Jednotky Směrše se obvykle pohybovaly za bojovými jednotkami a na osvobozeném území zajišťovaly osoby, o které mělo NKVD zájem.

Těsně po skončení druhé světové války jednotky Směrše zajišťovaly vyhledávání a násilné repatriace osob do SSSR. Do jejich působnosti zároveň spadalo prověřování sovětských válečných zajatců vracejících se ze zajateckých táborů.

V rámci Směrše byly na Berijův příkaz po porážce Německa sestaveny zvláštní oddíly, které byly pověřeny vyhledáváním německých a rakouských vědců a jejich převozem do Sovětského svazu.[1]

Jako samostatný orgán byla Směrš zrušena v květnu 1946 a začleněna do MGB. Ještě v 50. letech 20. století se obdoba Směrše objevovala v sovětském válečném námořnictvu.

Náčelníkem Směrše byl po celou dobu Viktor Abakumov.

Směrš se podle činnosti dělil na pět operativních odborů:

• stíhání armádních zběhů, odhalování zrady a projevů defétismu
• zpravodajský sběr informací a vysílání agentů za nepřátelské linie
• distribuce informací a rozkazů
• zatýkání podezřelých, včetně civilistů
• soudní činnost vykonávanou prostřednictvím tříčlenných tribunálů (tzv. trojek)

Ke konci války byli příslušníci Směrše v rámci zvláštních skupin vysazováni na okupovaná území (včetně Protektorátu Čechy a Morava), kde měli za úkol nejen organizovat partyzánskou činnost, ale i sledovat činnost jiných partyzánských skupin a společně s komunistickým odbojem zakládat Národní výbory.[2] Oddíly Směrše se v Československu objevily s prvosledovými jednotkami Rudé armády a krátce po osvobození začaly na československém území zatýkat československé občany z řad bývalé ruské emigrace. Ti poté byli deportováni do SSSR. Nejznámějšími osobnostmi zavlečenými do Sovětského svazu byli např. generál Sergej Vojcechovský či politik Augustin Vološin. Podle výzkumu z 90. let 20. století bylo do SSSR celkem zavlečeno 280 osob ruské a ukrajinské národnosti a 180 osob české, slovenské či jiné národnosti.[3]

Jednotky Směrše vybavené kulomety měly zabránit střelbou do řad vojáků Rudé armády jejich ústupu před nepřítelem. Dále byly pověřeny prověřováním sovětských zajatců vracejících se z německých zajateckých táborů – se všemi bylo nakládáno jako s pravděpodobnými dezertéry a byli deportováni do gulagů. Organizovaly násilné repatriace do SSSR – na obsazených územích jednotky Směrše vyhledávaly bývalé ruské uprchlíky z řad tzv. bílé emigrace (protisovětské opozice), příslušníky Vlasovových jednotek, které spolupracovaly s nacisty (stejně jako další proněmecké organizace tvořené Rusy) a ty pak, obvykle bez souhlasu hostitelské země převážely do SSSR. Zde tito lidé končili na popravištích nebo v gulazích (odhad je 3 až 10 tisíc lidí). Repatriační činnost jednotky Směrše prováděly i okupačních zónách Spojenců. Buď přebíraly bývalé občany SSSR vydávané spojeneckými úřady v rámci dohod z Jalty (např. 45 tisíc Kozáků předaných SSSR Velkou Británií) nebo prováděli únosy příslušníků protisovětské opozice ze západních zón. Oddíly Směrše bývaly pověřovány likvidací z řad emigrace či defektorů z řad sovětských zpravodajských služeb.

Zvláštní oddíly Směrše doplněné sovětskými vědci pátraly v Německu a Rakousku po uznávaných vědcích. Priorita byla kladena zejména na fyziky (pro potřeby sovětského jaderného výzkumu), smlouvy byly ale nabízeny i chemikům či specialistům na raketovou techniku. Zároveň tyto oddíly pátraly po písemnostech týkajících se německého jaderného výzkumu a materiálech potřebných pro výrobu jaderných zbraní (uran, těžká voda atd.).