Hrdina naší doby

Celá kniha začíná cestou autora do Stavropolu na Kavkaze. Na této cestě autor potkává staršího štábního kapitána Maxima Maximyče, sloužícího zde již mnoho let. Oba jedou stejným směrem a v průběhu cestování nehostinným krajem se spřátelí. Maximič pak po večerech autora baví vyprávěním o svém příteli Grigoriji Alexandroviči Pečorinovi. Ten sloužil stejně jako autor na Kavkaze jako důstojník, a to v pevnosti zvané Kamenný Brod. Na svatbě starší dcery jednoho čerkeského knížete se Pečorinovi zalíbila mladší nevěstina sestra Bela. Aby získal pomoc jejího patnáctiletého bratra Azmata, ukradl pro něj veliteli místních zbojníků Čerkesu Kazbiči za cenu velikého nebezpečí nejlepšího koně v okolí. Azamat mu pak na oplátku pomohl Belu unést. Dlouho trvalo, než si Pečorin ve všech ohledech vynikající mladou ženu naklonil. Poté ho však stejně jako všechno v životě omrzela, přestala ho bavit a stala se pro něj jen nevítanou přítěží. Protože svou nudu zaháněl lovem, strádající Bela často vycházela na procházku za valy pevnosti, kde s Pečorinem žila. Toho využil Kazbič, který se chtěl pomstít za krádež koně, a unesl ji. Pečorin s Maximičem jej pronásledovali, a když nelítostný a krutý zbojník zjistil, že má horšího koně a že nemůže s Belou uniknout, alespoň jí těžce zranil a sám utekl. Během dvou dnů pak Bela zemřela a Pečorin za pár měsíců odjel z pevnosti někam jinam. Když kapitán dokončil svůj příběh, oddělil se od autora a každý jel svou vlastní cestou.

Autor a kapitán Maxim Maximič se po krátké době opět setkali v hostinci ve Vladikavkazu. Ještě tentýž den dorazil do města také Pečorin. Maximyč samou radostí ani nespal a celý večer se na Pečorina těšil, neboť jej považoval za svého přítele. Jejich setkání druhého dne však neproběhlo podle kapitánových představ. Pečorin jej přijal chladně a neobtěžoval se kvůli němu setrvat ve městě ani na kus řeči. Maximič byl pln hněvu a lístosti. Náhodou se před autorem zmínil o deníku, který si u něho Pečorin zapomněl a který po celou dobu své služby vozil s sebou, aby jej mohl Pečorinovi vrátit. Protože zjistil, že deník Pečorina již nezajímá, věnoval jej autorovi, který z něj vybral tři příhody pro další vypravování.

První část Pečorinova deníku se nazývá podle přímořského města Tamaň, kde Pečorin strávil nějakou dobu a kde se ho pokusila mladá dívka utopit, protože přišel na její tajemství, že se v noci vydává s jedním slepým chlapcem k moři, kde oba čekají na člun, ve kterém její milenec převáží nějaký náklad. Díky své zvědavosti tak Pečorin narušil jejich život. Dívka nakonec Pečorina alespoň okradla a s podloudníkem utekla, přičemž slepého chlapce zanechala jeho osudu.

Druhá část deníku se odehrává v kavkazských lázeňských městech Pjatigorsk a Kislovodsk v tzv. lepší společnosti. Protože se Pečorinovi zdá život prázdný a bezobsažný, snaží se jej osvěžit experimenty. Proto nejprve podněcuje lásku svého přítele Grušnického ke komtese Mary a pak se ji snaží získat sám, ačkoliv ji nemiluje. To nakonec vede k souboji, ve kterém Pečorin Grušnického zastřelí. V Kislovodsku se pak Pečorin setkává se svou dávnou láskou Věrou, kterou navždy ztrácí, když pozdě zjišťuje, že ji také miluje. Pečorin je přeložen do pevnosti Kamenný Brod.

Kniha končí příběhem Pečorina a důstojníka Vuliče. Pečorin uzavřel s Vuličem sázku, že toho dne zemře, protože to má vepsáno ve tváři. Vulič vzal pistoli, namířil si jí na čelo a stiskl spoušť. Zbraň nevystřelila, ale náboje v ní byly, jak se hned vzápětí ukázalo. Vulič tedy vyhrál a byl přesvědčen, že dnes zemřít nemá. Pečorin přesto trval na svém, že v jeho obličeji viděl smrt. Nakonec Vuliče zabil opilý kozák, který ho rozsekl šavlí. Nyní se děj prolne se začátkem knihy, kdy Pečorin po návratu do pevnosti vše vypráví Maximu Maximyči.