Hon na ovci

S příchodem 80. let dvacátého století se Haruki Murakami rozhodl k zásadnímu kroku v soukromém životě, když opustil profesi majitele jazzového baru a stal se profesionálním spisovatelem. Větší koncentrovanost a čas věnovaný psaní románu Hon na ovci se odrazily v hlubším propracování postav a vykreslení reálií děje, než jejich hrubší nástin v předchozích dvou knihách. V pořadí třetí román se stal jeho prvním dílem, jenž napsal jako plně profesionální spisovatel. Mohl se tak pečlivěji zaměřit na studium materiálů k ovcím a podniknout výpravu na severní ostrov Hokkaidó.[7]

Dějová linka do japonské moderní historie byla ztělesněna v podobě ovce, jakožto předmětu naplněného symbolickými odkazy. Samotné zvíře bylo do Japonska importováno z kontinentální pevniny. Překladatel Murakamiho díla do angličtiny Jay Rubin vyslovil názor, že ovčí magicko-realistický motiv odkryl problémovou éru japonského kolonialismu, jež byla zahájena v devatenáctém století invazí Japonců právě na Hokkaidó obývané domorodými Ainuy. Jedním ze symbolů této expanze se stala i hvězda Polárky na standartě dobyvatelů, která přešla v modifikované podobě do hokkaidské vlajky a zároveň se objevila na rounu ovce.[7]

Hlavní bezejmenný hrdina plnil v příběhu, napsaném většinově v ich-formě,[14] roli vypravěče. Charakteristickou vlastností se pro něj stala pasivita. Ovládán a pohybován dalšími aktéry, v rámci jejich intrikování,[7] jednal bez vlastní vůle. K aktivnímu činu se rozhodl až na konci děje po očistném pobytu na chatě, když přenechal nabytou finanční prémii letitému čínskému kamarádu. V tomto bodě se podle Jurkoviče mohlo jednat o analogii japonských válečných reparací Číně.[7] Postavy v románu nevystupují pod svými pravými jmény, ale pouze pod přezdívkami.[10] Obdobně jako v dalších Murakamiho knihách mizí ženská postava bez vysvětlení. Úloha ovčího mužíka byla rozvedena ve volně navazujícím románu Tancuj, tancuj, tancuj, kde mužík plnil roli poradce ústředního hrdiny.[15] Později se objevil také v povídce Podivná knihovna.[16]

Podnikatel na prahu třicítky provozuje s kamarádem z Tokijské univerzity malou překladatelskou agenturu věnující se také propagaci a reklamě. Po rozvodu nalézá vztah s nevýraznou modelkou, která má však krásné oblé uši se záhadným vnitřním nábojem. Jimi přítelkyně pocítí blízkost klíčového telefonátu od spolumajitele agentury, který se odehraje za 10 minut a bude se týkat ovcí. Kolega z firmy skutečně zavolá. Neznámý člověk po nich žádá stažení letáků s fotkou pastviny a záhadně ovce, jíž podnikatel obdržel z Hokkaida v dopise od dávného přítele Myšáka. S ním kdysi píval v Džejově baru, ale léta ho neviděl. Nadchází podzim 1978.[20][21]

Záhadná ovce s rozetou pěticípé hvězdy na hřbetu byla na fotografii zobrazena ve stádu anglického plemene suffolk

Záhadný první tajemník jedná jménem pana profesora, skrytého vůdce mocné podzemní organizace, která ovládla japonskou pravicovou politiku a získala mediální i ekonomickou moc. Reklamní leták zachytil i netypickou ovci s odlišným rounem a kávovou skvrnou na hřbetu, rozetou v podobě pěticípé hvězdy. Ovce poskytla profesoru záhadným způsobem sílu uskutečnit velké plány k vybudování impéria. Z vůdce, který se nalézá v bezvědomí, však na jaře 1978 utekla. Jeho úmrtí by mohlo vést k rozpadu organizace a ztrátě mocenského postavení. Podnikatel tak dosátává měsíční ultimátum na vypátrání pastviny s ovcí. S přítelkyní odlétá do Sappora, které se stalo jedinou stopou na Myšáka, díky šeku z místní banky přiloženého v dopise. Modelka s ušima vybere v sapporských Zlatých stránkách zapadlý hotýlek. Jak se ukáže, v hotelu dříve sídlil Hokkaidský ovinologický institut a jeho ředitelem, odborníkem na ovce, byl otec majitele přezdívaný docent Beran. Samotářsky žijící podivín má byt v prvním patře. Tokijskému podnikateli vypráví příběh, jak jej v roce 1935 ministerstvo zemědělství vyslalo do Mandžuska na inspekční cestu, kde hledal pastviny pro chov ovcí. U mandžusko-mongolských hranic se během léta 1935 ztratil a do tábora dorazil až po týdnu. V jeskyni do něj mentálně vstoupila ovce čekající na nového hostitele, jejíž vtělení prý nositeli poskytuje nesmrtelnost. Ovce ale člověka zcela ovládne a skrze něj realizuje vlastní plány. Už spis z dynastie Jüan obsahoval zmínku o Čingischánu, který v sobě nosil ovci s hvězdou na hřbetě.[20][21]

Docenta Berana ovce využila k přepravě do Japonska. Po návratu domů v roce 1936 z něj vystoupila. Od té doby trpí bolestným vyovcováním. Po odchodu z ministerstva se vydal na opuštěný sever Hokkaida, kde roku 1937 založil ovčí pastvinu na náhorní planině severně od městyse Džúnitaki. A právě ji zobrazoval inkriminovaný snímek s ovcemi. Po druhé světové válce mu ji zrekvírovala americká armáda, a po deseti letech odprodala podnikateli, kterým byl Myšákův otec. Džúnitaki jako osadu založili kolonisté roku 1881, když prchali před věřiteli daleko do hor. Tokijský podnikatel dopověděl docentu Beranovi další osud ovce poté, co z něj vystoupila. Duchovně se spojila s mužem, kterému umožnila zbohatnout v Číně a na japonských ostrovech pak vybudovat mocné impérium.[20][21]

Pátrání po ovci se odehrává v syrové krajině Hokkaida, nejsevernějším z velkých japonských ostrovů

Tokijská dvojice tak zamířila ze Sappora do Džúnitaki. Přijela právě včas, aby se stihla dopravit na chatu s pastvinou, než sníh znemožní kontakt s městysem. Podnikateli došlo, že na chatě by měl čekat Myšák, který ji zdědil po otci. Pracovník místního ovčína mu sdělil, že Myšák na chatu skutečně přijel po pěti letech, během jara 1978, a už se z ní nehnul. V posledních dnech však s ním ztratil telefonní spojení. Když pár dorazil do zabydlené chaty, našel ji osiřelou. Po probuzení podnikatele překvapila návštěva v podobě ovčího mužíka, oděného do ovčí kůže, kožené masky přes obličej s dvěma rohy a placatýma ušima. Pohled na jizvu na ruce doprovázel stejným gestem, které dělával Myšák, ale oproti němu byl výrazně drobnější. Ovčí mužík ukrývající se před odvodem do armády, nic zvláštního nezaznamenal, ale poslal přítelkyni zpět do sapporského hotelu, protože na chatě prý nechtěla být. Vyjevil, že kouzlo jejích uší odeznělo a přítel se s ní už nikdy neuvidí. Opakovaná setkání obou nic nového nepřinesla. Mužík však přislíbil informovat pohřešovaného kamaráda, pokud jej potká. Podnikatel si všiml podivné věci, že se ovčí mužík neodráží v zrcadle. Při posledním rozhovoru tak trval na večerní schůzce s Myšákem. V knihovně chaty zároveň objevil založený list se jmény panasianistů, mezi nimiž figuroval i pan profesor, jakožto syn zemědělce z Džúnitaki. Střípky se tak propojily.[20][21]

Čekající ve tmě na Myšáka, uslyšel polodřímající podnikatel hlas a uvědomil si, že kamarád vstoupil do pokoje. Myšák vyndal z lednice pivo a potvrdil, že už není mezi živými. Poté, co ovce opustila profesora, spojila se s ním. Její vládu nad lidmi se však rozhodl jednou provždy ukončit a tak se před týdnem oběsil. Chatu pak navštěvoval jako ovčí mužík. K úspěchu plánu však bude nutné, aby podnikatel při odchodu natáhl pendlovky a spojil kabely, které z nich vycházejí. Na poledne měl mužík naplánovanou schůzku. Bylo zjevné, že tajemník minulost profesorova života znal a tedy celou dobu věděl, kde pastvina leží. Tento předpoklad se potvrdil, když na cestě do Džúnitaki podnikatel na tajemníka narazil. Druhý muž impéria mu sdělil, že k vylákání ovce s Myšákem z mentální jeskyně bylo nutné, aby pátrání probíhalo spontánně s nezatíženou myslí, protože jakákoli lest by byla odhalena jako past. Tajemník předal Tokijci slíbený šek, informoval ho o zavření jejich agentury i profesorově úmrtí, a spěchal na polední schůzku do chaty. S vlakem odjíždějícím ve dvanáct hodin otřásly kupé mohutné výbuchy. Podnikatel za oknem pozoroval stoupající černé mraky dýmu, které se vinuly nad horou ve směru chaty.[20][21]

Podnikatel se vrátil do sapporského hotelu, kde informoval docenta Berana o smrti ovce. Konsternovaný starý pán sdělil, že tím přišel o vše a rozplakal se. Majitel hotelu potvrdil, že přítelkyně zařízení opustila a zdála se mu nemocná. Také podnikatel další ráno zamířil zpět do Tokia. Následně navštívil Džejův bar. Ve prospěch čínského přítele se vzdal odměny od tajemníka. V baru si přál figurovat pouze jako tichý společník, bez profitu z dividend a dalších výhod. Po prožitých událostech, které v jeho životě sehrály iniciační roli,[6] plánoval návrat do „běžného“ života.[22][21]