Kenzaburó Óe

Narodil se v odlehlé horské vesnici Öse (dnes součást města Učiko) v prefektuře Ehime na ostrově Šikoku. V roce 1954 začal studovat na Tokijské univerzitě francouzskou literaturu. Byl silně ovlivněn Jeanem-Paulem Sartrem, o jehož díle napsal disertační práci a se kterým se i později osobně seznámil při svých cestách po Evropě. Roku 1960 se oženil a navštívil Čínu, kde se sešel s Mao Ce-tungem. Narození mentálně postiženého syna roku 1963 změnilo jeho životní hodnoty i způsob psaní. V šedesátých letech navštívil kromě Francie také Sovětský svaz. Politicky se angažuje na straně japonské levice.

Ve svých prvních povídkách a novelách zobrazil deziluzi poválečné generace japonské mládeže a hned si získal uznání kritiky. Za povídku Chov (Šiiku) obdržel roku 1958 prestižní Akutagawovu cenu. Jeho sloh byl naturalistický, nevyhýbal se tabuizovaným stránkám lidského života. V 60. letech se v jeho dílech projevuje reflexe problematiky atomových zbraní. Zabývá se i záležitostmi ekologie. V roce 1967 obdržel Tanizakiho literární cenu za román Fotbal z prvního roku éry Mannen (Mannen gannen no futtobóru). Roku 1994 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu jako spisovateli, "který poetickou silou vytváří imaginární svět, v němž se život a mýtus spojují ve zhuštěný, otřesný obraz údělu člověka naší doby" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Dále bylo při udělování této konstatováno, že "Óe uspěl především v tom, jak si dokázal proklestit cestu věcmi soukromými, aby ve smyšleném světě, který vynalézavě propracovává, vyjádřil, co je lidem společné."

Po obdržení Nobelovy ceny prohlásil, že nastal konec beletrie a že tudíž i on po dokončení své trilogie Hořící zelený strom (Moeagaru midori no ki) v roce 1995 přestane psát beletristické prózy. Přesto se na tuto literární scénu ještě několikrát vrátil, když vznikal jeho potřeba reagovat na situaci v japonské společnosti.

• Kimjóna šigoto (1957, 奇妙な仕事, Podivná práce), autorova první povídka,
• Šiša no ogori (1957,死者の奢り, Pýcha mrtvých),
• Šiiku (1958, 飼育, Chov), povídka vyprávějící drsný válečný příběh o zajetí černošského letce v japonské vesnici, za kterou autor obdržel prestižní Akutagawovu cenu.
• Memuširi kouči (1958, 芽むしり仔撃ち, Rvát výhonky a střílet mláďata), román o skupině dětí z nápravného ústavu pro mladistvé, kteří jsou za války evakuování do horské vesnice, kde je s nimi krutě a bezohledně zacházeno.
• Warera no džidai (1959,われらの時代, Naše doba), román, ve kterém autor pomocí sexuálních metafor vystihoval americkou okupaci Japonska.
• Sevuntín (1961, セヴンティーン, Seventeen), novela o dospívajícím středoškolákovi, který těžce hledá cestu ze své osamělosti.
• Okuretekita seinen (1962, 遅れてきた青年, Mladík, který se opozdil), román o chlapci, který snil o tom, jak bude čestně sloužit v císařské armádě a kterého zdrtil císařův projev o kapitulaci.
• Seiteki ningen (1963, 性的人間, Sexuální bytosti),novela o partě filmařů, která přijíždí do přímořského letoviska natáčet experimentální film.
• Ničidžó seikacu no bóken (1964, 日常生活の冒険, Dobrodružství všedního života), próza, ve které shrnul své myšlenky a dojmy z cest do ciziny.
• Kodžintekina taiken (1964, 個人的な体験, Soukromá záležitost), román napsaný jako zpověď mladého muže, který netuší, jak zásadně se mu změní život v momentě, kdy mu žena porodí postižené dítě.
• Sora no kaibucu Augí (1964, 空の怪物アグイー, Nebeská příšerka Aguí), novela s motivem šílenství,
• Hirošima nóto (1965,ヒロシマ・ノート, Poznámky z Hirošimy), protijaderná próza,
• Mannen gannen no futtobóru (1967, 万延元年のフットボール, Fotbal z prvního roku éry Mannen), román, za který autor získal Tanizakiho literární cenu, psychologické drama dvou bratří vracejících se po letech z města do svého rodiště zapadlého v lesích.
• Warera no kjóki o ikinobiru miči o ošiejo (1969, われらの狂気を生き延びる道を教えよ, Nauč nás, jak vyrůst ze svého šílenství),
• Mizukara waga namida o nuguitamau hi (1972, みずから我が涙をぬぐいたまう日, Den, kdy sám otře mé slzy),
• Dóžidai gému (1979, 同時代ゲーム, Současná hra), román líčící tajnou utopickou komunitu skrytou v horách ostrova Šikoku.
• Kózui wa waga tamašii ni ojobi (1973, 洪水はわが魂に及び, Záplava sahá až k mé duši), povídka, za kterou autor obdržel Nomovu literární cenu
• Šósecu no hóhó (1978, 小説の方法, Metody románu), eseje,
• Reincurí o kiku onnatači (1982,「雨の木」を聴く女たち, Ženy naslouchající dešťovému stromu), sbírka próz zamýšlejících se nad problémy moderní civilizace i nad postavením žen v ní.
• M/T to mori no fušigi no monogatari (1985, M/Tと森のフシギの物語, M/T a podivné příběh o lese),
• Nacukašií toši e no tegami (1987, 懐かしい年への手紙, Dopis letům, na něž rád vzpomínám), román,
• Sukuinuši ga nagurareru made (1993,「救い主」が殴られるまで, Dokud Spasitel nedostane ránu), první díl románové trilogie Moeagaru midori no ki (燃えあがる緑の木, Hořící zelený strom) odehrávající se ve vesnici odříznuté od světa v lesích.
• Jureugoku - Vaširéšon (1994, 揺れ動く - ヴァシレーション, Kolébání - Vascillation), druhý díl trilogie,
• Ōinaru hi ni (1995, 大いなる日に, Veliký den), závěrečný třetí díl trilogie.
• Čúgarei (1999, 宙返り, Přemet),
• Nihjaku nen no kodomo (2003, 二百年の子供, Dvousetleté dítě),
• Sajónara, wataši no hon jo (2005, さようなら、私の本よ!, Sbohem, mé knihy), eseje.

• 1958 – Akutagawova cena
• 1967 – Tanizakiho cena
• 1973 – Nomova literární cena
• 1994 – Nobelova cena za literaturu