Hladomor na Ukrajině

Uvádí se, že hladomor vznikl nařízením sovětské vlády, lidově zvaným „zákon pěti klásků“,[32] který zakazoval jakýkoliv obchod v rolnických oblastech, pozastavilo se zásobení vesnic potravinami, pronásledovalo se a trestalo pobytem v gulagu, 10 roky vězení nebo smrtí zastřelením jakékoliv použití obilí i pro zaplacení práce v oblastech, které nesplnily plány odvodu obilí. Tento plán byl ovšem odvozen z nadprůměrně vysoké úrody v roce 1930 a navíc bylo žádáno od ukrajinských rolníků nepoměrně mnoho: zatímco produkce Ukrajiny tvořila cca 27% z produkce SSSR, Ukrajina měla odevzdat 38% odvodů z celého SSSR.[2] Fungoval systém naturálních pokut, zbožových represí. Pokud nebyly odvody splněny, zabavovalo se i obilí určené pro setbu, což dále prohloubilo hladomor.[4] Političtí komisaři dohlíželi na omezení přístupu ukrajinských rolníků k potravinám, rolníkům byly odepřeny jejich přebytky a nakonec museli odevzdat všechny své potraviny ve prospěch jiných sovětských regionů.[33][34]

Podle některých historiků byl hladomor na Ukrajině cíleně způsoben politikou sovětského generálního tajemníka ÚV KSSS Josifa Stalina. Lze doložit výroky čelních představitelů SSSR, že si byli vědomi, že přijatá opatření způsobí hladomor. Např. generální tajemník ÚV Komunistické strany Ukrajiny Stanislav Vikenťjevič Kosior v létě 1930 prohlásil: „Ukážeme jim, co je hlad.“[2] Historik Jan Rychlík uvádí, že velký hladomor v Ukrajinské sovětské socialistické republice patří k nejhorším zločinům, jichž se komunistický režim v letech Stalinovy éry dopustil.[35] Sovětským režimem a Stalinem vyvolaný umělý hladomor zasáhl i další oblasti Sovětského svazu, zejména regiony jižního Ruska a Kazachstánu, kde zemřely hlady miliony lidí.[36][37] Hladomor v jižním Rusku postihl i rodinu Michaila Gorbačova, který později napsal: „V tom strašlivém roce 1933 zemřela hlady skoro polovina obyvatel mé rodné vesnice Privolnoje, včetně otcových dvou sester a bratra“.[38]

Oficiální ruské zdroje za spolupůvodce hladomoru označují „zlatou blokádu“. Od roku 1925 totiž západní země odmítaly platbu Sovětského svazu zlatem, a tomu tak nezbývalo než platit dovoz západních strojů zásobami ropy, dřeva a obilí jako obchodní „měnou“.[39] V dubnu 1933 vyhlásila Velká Británie zákaz dovozu sovětského zboží a zakázala dovoz dřeva, ropy, másla, pšenice a ječmene.[40] V roce 1934 byl tento zákaz plateb zlatem zrušen. Ovšem vzhledem k tomu, že Rusko mělo po celou dobu hladomoru zásoby obilí,[41] působí toto obvinění jako výmluva.

Oblasti SSSR nejvíce postižené hladomorem v roce 1933

Sovětská vláda se veškeré zprávy o hladomoru snažila popírat a bagatelizovat. Při této činnosti nacházela účinnou pomoc u evropských komunistů, ale i u představitelů kultury (např. Lion Feuchtwanger, Henri Barbusse, Romain Rolland a G. B. Shaw) a politiky (bývalý francouzský premiér Édouard Herriot).[42]

V srpnu 1942 Stalin při rozhovoru s britským premiérem Churchillem odhadl, že v celém Sovětském svazu zahynulo nebo bylo deportováno asi 10 milionů „kulaků“, kteří vzdorovali kolektivizaci zemědělství.[43]

Hladomor v důsledku kolektivizace a překotné industrializace bývá označování jako součást stalinského teroru na obyvatelstvu, což vyvolalo nenávist a odpor vůči sovětskému zřízení. Když v roce 1941 Adolf Hitler zahájil útok na Sovětský svaz pod názvem Operace Barbarossa a dobyl území jižního Ruska až k Volze, tak německé jednotky byly některými lidmi s nadšením uvítány jako osvoboditelé od komunistické tyranie. Sovětský hladomor let 1932–1933 a jeho součást ukrajinský hladomor je některými historiky považován za důvod, proč se mnozí Ukrajinci stali spojenci nacistického Německa v boji proti Sovětskému svazu. Do období nacistické okupace Ukrajiny spadá také publikování první komplexní statistické studie o hladomoru z pera Stepana Sosnového. Paradoxně nejvíc nacistů a bojovníků z násilných band jako UPA, včetně Ukrajinců sloužících v ukrajinské divizi SS Galitzien pocházela z tradičně nacionalistických oblastí jako Halič, Volyň a Lvov,[44] které byly v meziválečném období součástí Polska a hladomor se jich nedotkl. Miliony Ukrajinců však zároveň bojovaly v Rudé armádě proti nacistickému Německu a ukrajinského původu byli někteří sovětští velitelé jako Timošenko, Vorošilo(v), Grečko, Malinovskij nebo Jeremenko.

Ruský prezident Medvěděv a prezident Ukrajiny Janukovyč uctívají v Kyjevě památku obětí ukrajinského hladomoru, květen 2010

Státy, které prohlásily hladomor na Ukrajině 1932–1933 za akt genocidy

Bývalý sovětský disident Alexandr Solženicyn v roce 2008 v článku v deníku Izvestija přirovnal hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 k hladomoru v Rusku v letech 1921–1922. Podle Solženycina se v obou případech jednalo o důsledek bezohledné bolševické politiky vůči rolníkům.

Rusko považuje hladomor na Ukrajině za tragédii způsobenou politikou násilné kolektivizace ze strany stalinského režimu, která kromě Ukrajiny zasáhla také některé oblasti jižního Ruska a severní Kazachstán,[45] ale aktivně se brání tomu, aby na mezinárodním poli byl hladomor šířeji uznán za akt sovětské genocidy vůči Ukrajincům. Z depeší amerických velvyslanectví zveřejněných serverem WikiLeaks např. vyplývá, že tehdejší prezident Dmitrij Medveděv upozornil ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva, že když prohlásí tyto události za genocidu, zpochybní Rusko nároky Ázerbájdžánu na Náhorní Karabach.[46]

Ukrajina tento hladomor z let 1932–1933 oficiálně prohlásila za akt genocidy. Takto jej také chápe dalších 15 států (Austrálie, Ekvádor, Estonsko, Gruzie, Kanada, Kolumbie, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Mexiko, Paraguay, Peru, Polsko, Portugalsko a Vatikán).

Česko neuznává tento hladomor za akt genocidy ukrajinského národa. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky však u příležitosti 75. výročí hladomoru přijala usnesení, které jej prohlašuje za trestný čin stalinistického režimu:[47]

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

vědoma si demokratických principů, na kterých je založena Česká republika a nezapomínajíc na období dvou totalit, jimiž prošel český národ, u příležitosti 75. výročí hladomoru na Ukrajině v letech 1932–1933

• s hlubokým zármutkem uctívá památku obětí hladomoru na Ukrajině, který byl v letech 1932–1933 zrůdným totalitním režimem záměrně vyvolán, aby zlomil odpor ukrajinského lidu k násilné kolektivizaci a zdeptal jeho národní sebevědomí;
• vyjadřuje jménem českého národa hlubokou soustrast příbuzným a blízkým milionům lidí, již se stali oběťmi hladomoru, který úmyslně a cíleně vyvolal zločinný stalinský režim;
• vyjadřuje svoji odhodlanost přispívat k prosazování mezinárodních principů, které by zabránily tomu, aby se v budoucnu mohla podobná tragédie kdekoli na světě opakovat.

Podle toho, jak Raphael Lemkin, autor termínu genocida, tento termín specifikuje [48], tímto poslanci ČR implicitně tento hladomor za genocidu označili.

Od 26. listopadu 1998[49] se na základě dekretu prezidenta Ukrajiny oběti masových hladomorů na Ukrajině let 1921–1923, 1932–1933 a 1946–1947 připomínají každoročně čtvrtou sobotu v listopadu.

Dne 13. ledna 2010 uznal apelační soud v Kyjevě Stalina, Lazara Kaganoviče Stanislava Kosiora, Vlase Čubara, Mendela Chatajeviče a další tehdejší vedoucí představitele komunistické strany a vlády SSSR a Ukrajiny vinnými z organizování genocidy ukrajinského národa.

Podle průzkumu z listopadu 2013 plně souhlasilo 33,7 % Ukrajinců a 30,4 % spíše souhlasilo s tvrzením, že Holodomor byl důsledkem činů spáchaných sovětskými orgány v čele s diktátorem Josifem Stalinem.[50]

O ukrajinské genocidě pojednává například román Ulasa Samčuka Marie (1934) nebo román Vasyľa Barky Žovtyj kňaz (1963).