Alexander Wienerberger

Alexander Wienerberger (8. prosince 1891,[1] Vídeň – 5. ledna 1955 Salcburk[2] ) byl rakouský chemický inženýr, který pracoval 19 let v chemických podnicích v SSSR. Je známý tím, že v Charkově vytvořil a uložil fotografie hladomoru z let 1932–1933, které jsou fotografickým dokladem masového hladovění obyvatel Ukrajiny v té době.

Alexander Wienerberger
Narození8. prosince 1891
Vídeň
Úmrtí5. ledna 1955 (ve věku 63 let)
Salcburk
Alma materVídeňská univerzita
Povoláníinženýr, fotograf a voják
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Životopis

Alexander Wienerberger se narodil v roce 1891 (jiné zdroje uvádějí chybně 1898[3]) v hlavním městě Rakouska-Uherska ve Vídni, v česko-židovské rodině. Ačkoli jeho otec byl národností Žid, Alexander se podle jeho dcery pokládal za Rakušana a ateistu.[4]

Od roku 1910 do roku 1914 studoval na Filozofické fakultě na Vídni. Během první světové války byl mobilizován do rakousko-uherské armády, účastnil se bitev na východní frontě a v roce 1915 byl zajat . V roce 1917 se mohl přestěhovat do Moskvy, kde založil s přáteli chemickou laboratoř. Na podzim 1919 se pokusil uprchnout ze sovětského Ruska do Rakouska přes Estonsko na falešné doklady, ale v Pskově byl zatčen důstojníky Čeky a odsouzen za špionáž. Značnou část 20. let strávil ve vězení Lubjanka v Moskvě[5]. Během jeho pobytu v ruském vězení sovětská vláda ocenila jeho odbornou kvalifikaci. Zahraniční vězni pracovali ve výrobě, Wienerberger byl jmenován inženýrem pro výrobu laků a barev a později pracoval v továrnách na výrobu výbušnin [6] .

V roce 1927 se rozpadlo jeho manželství s Josefinou Rönimoisovou z rodiny baltských Němců, která spolu s dcerou Annemarie a synem Alexandrem zůstala v Estonsku (později se Annemarie přestěhovala do Rakouska).

V roce 1928 Wienerberger poprvé po zajetí navštívil své příbuzné ve Vídni a uzavřel nové manželství s Lilly Zimmermann, dcerou výrobce ze Schwechatu. Po jeho návratu do Moskvy byla zrušena omezení, která jeho manželce bránila přestěhovat se do Sovětského svazu[5]. V roce 1931 se manželům narodila dcera Margot (sovětská vláda umožňuje ženě inženýra vrátit se do Vídně po dobu narození) [4].

Na počátku 30. let žila rodina Wienerbergerů v Moskvě, kde Alexander zastával vedoucí pozici v chemické továrně. V roce 1932 byl poslán do Ljubučan (Moskevský kraj), kde byl technickým ředitelem továrny na umělé hmoty, a v roce 1933 byl poslán do podobné pozice v Charkově.

Fotografické doklady o hladomoru 1932–1933.
Fotografie hladové dívky z Charkova je jednou z nejznámějších fotografií Hladomoru. Autor: Alexander Wienerberger.

Wienerberger žil v Charkově, tehdejším hlavním městě ukrajinské SSR, byl svědkem masivního hladomoru a fotografoval scény, které viděl na ulicích města, navzdory hrozbě zatčení NKVD[5] .

Během svého pobytu v Charkově tajně vytvořil asi 100 fotografií města během Hladomoru. Jeho fotografie zachycují fronty hladových lidí v obchodech, hladovějící děti, těla lidí, kteří zemřeli hlady v ulicích Charkova, i masové hroby obětí hladovění. Své fotografie vytvářel německou kamerou Leica, která mu pravděpodobně předali přátelé ze zahraničí [4].

V roce 1934 odešel Wienerberger do Rakouska a poslal negativy diplomatickou poštou prostřednictvím rakouského velvyslanectví. Rakouská diplomacie trvala na takové opatrnosti, protože byla vysoká pravděpodobnost prohlídky osobních věcí inženýra na hranici a nález fotografií mohl ohrozit jeho život. Po návratu do Vídně předal Wienerberger fotografie kardinálovi Theodorovi Innitzerovi, který je společně s generálním tajemníkem Mezinárodního výboru národnostních menšin Ewaldem Ammendem předal Lize národů [4].

V roce 1934 vydala Vlastenecká fronta v Rakousku Wienerbergerovy materiály jako malou brožuru s názvem „Rußland, wie es wirklich ist“ (Rusko, jaké skutečně je), ale bez uvedení zdroje [7] Wienerbergerovy fotografie poprvé zpřístupnil veřejnosti v roce 1935 v knize „Musí Rusko hladovět? “(Muss Russland Hungern?) Ewald Ammende bez uvedení autora kvůli obavám o jeho bezpečnost [8] . V roce 1939 vydal Alexander Wienerberger v Rakousku svou vlastní knihu vzpomínek o životě v Sovětském svazu, ve které jsou dvě kapitoly věnovány hladomoru [9]. Fotografie byly také zahrnuty do jeho monografie publikované v roce 1942.[10]

V roce 1944 Wienerberger sloužil jako styčný důstojník pro ROA. Po válce se mu podařilo zabránit přesunu do sovětských jednotek – skončil v americké okupační zóně v Salcburku, kde zemřel v roce 1955.[1]

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Винербергер, Александр na ruské Wikipedii.

  1. Josef Vogl. Alexander Wienerberger — Fotograf des Holodomor. In: Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (Hrsg.), Feindbilder, Wien 2015 (= Jahrbuch 2015), S. 259—272
  2. http://britishphotohistory.ning.com/profiles/blogs/alexander-wienerberger
  3. Archivovaná kopie. pic.nypl.org [online]. [cit. 2019-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-10-28.
  4. Dostupné online.
  5. Dostupné online.
  6. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2019-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-28.
  7. Rußland, wie es wirklich ist!, hrsg. v. der Vaterländischen Front, für den Inhalt verantwortlich: Dr. Ferdinand Krawiec, Wien 1934, 16 S.
  8. Dr. Ewald Ammende, Muß Rußland hungern? Menschen- und Völkerschicksale in der Sowjetunion, Wien 1935, XXIII, 355 Seiten. Mit 22 Abb
  9. Alexander Wienerberger, Hart auf hart. 15 Jahre Ingenieur in Sowjetrußland. Ein Tatsachenbericht, Salzburg 1939
  10. Alexander Wienerberger, Um eine Fuhre Salz im GPU-Keller. Erlebnisse eines deutschen Ingenieurs in Sowjetrussland, mit Zeichnungen von Günther Büsemeyer, Gütersloh [1942], 32 S.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.