Kračun

Slovo kračun je vykládáno buď z praslovanštiny nebo latiny. Podle první z možností vychází z praslovanského kortъkъ „krátký“ a zesilující přípony „-un“, ve smyslu nejkratšího dne v roce, analogicky k latinskému bruma, označujícím též zimní slunovrat. K tomuto výkladu se přiklání například český archeolog Zdeněk Váňa nebo Ján Kerďo. Z latiny je kračun vykládán zpravidla pomocí slova creātiō „stvoření“, případně colationis.[2][3][4] Podle jiné hypotézy je slovo odvozeno z řeckého en hemera ton christougennon. Z tohoto označení zimního slunovratu jsou odvozeny následující výrazy:

• Crăciun – rumunsky amoldavský Vánoce
• Karácsony – maďarsky Vánoce
• Karačuna – romsky Vánoce
• koročun – běloruský démon smrti
• Kračun – dialektní označení Vánoc v některých slovanských jazycích
• kračun, kračunik – vánoční obřadní chléb či koláč na východním Slovensku[5]
• různá toponyma a antroponyma

Koleda, dodnes užívaný název pro Vánoce v bulharštině a běloruštině, je všeobecně odvozováno z latinského calendae, označujícího první den měsíce, zvláště prvního měsíce v roce, zimní slunovrat byl Slovany považován na počátek nového roku.[6] Ve většině slovanských jazyků dodnes koleda či koledování označuje rituální obchůzky, včetně jejich pozdních forem, prováděné i mimo zimní období.

Nejstarší označení je pravděpodobně Hody, doložené v lužické srbštině a polabštině, ve východoslovanské god a jihoslovanské godina označuje „rok“, tedy dobu mezi dvěma zimními slunovraty.[3]

Předkřesťanského původu může být i slovinský, chorvatský, bosenský a srbský výraz pro Vánoce který zní Božić „malý bůh, boží syn“ a souviset s představou nově zrozeného slunce.[6]

Slavnosti zimního slunovratu nebo pohanské zvyky spojené s oslavou Vánoc jsou zmiňovány už nejstarších slovanských písemných pramenech. Například Euchologium sinajské, staroslověnsky psaný text z Makedonie 10. či 11. století, kritizuje ty co jako pohané chodili prvního ledna na koledu. Kračun je poprvé zmiňován v ruském textu z 12. století a různé předkřesťanské obyčeje se objevují v českým a polských textech z 15. a 16. století.[2]

Typickým prvkem slovanských Vánoc s předkřesťanským původem je koledování, které spočívalo v obchůzkách s figurou dítěte symbolizující nejspíše nové slunce za doprovodu písní, říkadel a proseb o obdarování, štědrost při koledě měla zajistit bohatství v příštím roce. Koleda byla někdy personifikována, v Rusku se za ni do bílého převlékala dívka, v Bělorusku byly tyto dívky dvě, jedna představovala Koledu bohatou, druhá chudou, podle toho kterou z nich si hospodář náhodně vybral se věštilo jaký ho čeká rok.[6]

Dalším typickým zvykem je ovseň, useň, avseň či govseň spočívající v obsypávání lidí zrním. Jedná se nejspíše o projev agrární magie, který měl zajistit bohatou úrodu. Tento obyčej byl také personifikován jako bytost jedoucí na šedé svini, spojení zimního slunovratu se prasetem lze nalézt i v představě zlatého prasátka a pořádání vepřových hodů. V indoevropských náboženstvích je vepř všeobecně zasvěcen slunci a spojován s jeho zrozením, příkladem je římský Saturn který během saturnálií měl přijíždět na voze taženým prasetem se zlatými štětinami.[6]

Dalšími obyčeji které lze spojit se slovanskou oslavou zimního slunovratu jsou různé formy věštění typické pro Vánoce, maškarní průvody nebo pálení vánočního polene u Jihoslovanů.