Hlasování o důvěře vládě

Hlasování o důvěře vládě je typické pro parlamentní režimy, kde se takto v praxi odráží princip odpovědnosti vlády vůči parlamentu.[1]

Typologie

Rozlišují se dva typy parlamentarismu: negativní a pozitivní. V zemích, kde funguje pozitivní parlamentarismus, platí presumpce nedůvěry. Jinak řečeno, vláda musí dokázat, že je většinou podporována. Někde ovšem hlasování o důvěře pro novou vládu neprobíhá. V takových státech funguje negativní parlamentarismus, platí presumpce důvěry a probíhá zde jen hlasování o nedůvěře vládě. Takovými zeměmi jsou například Velká Británie, Austrálie, Kanada, Švédsko, Norsko, Dánsko, Island, Faerské ostrovy, Finsko (do roku 2000), Rakousko, Řecko (do roku 1986) nebo Portugalsko (od roku 1976).

Když hlasování o důvěře probíhá, záleží i na tom, zda vládu musí podpořit absolutní, nebo prostá většina. Země, kde k vyjádření důvěry stačí prostá většina, jsou například Bulharsko, Česko, Estonsko, Finsko (od roku 2000), Irsko, Itálie, Izrael, Lotyšsko, Lucembursko, Polsko či Slovensko. Země, kde je potřeba absolutní většina, jsou například tyto: Maďarsko, Německo, Rakousko, Slovinsko, Belgie nebo Španělsko.

Dále se rozlišuje obligatorní a fakultativní hlasování o důvěře vládě. Obligatorní (povinné) hlasování se využívá, když nová vláda nastupuje k moci. V tomto případě je vláda povinna požádat o vyslovení důvěry. Ve druhém případě tak vláda činí, jen pokud to uzná za vhodné (například chce-li posílit svou legitimitu).

Hlasování o důvěře nemusí probíhat výlučně vůči celé vládě, ale může se vztahovat také například jen na funkci premiéra (Německo, Bulharsko, Slovinsko) nebo na vládní program (Litva, Portugalsko, Belgie).[2]

Historie hlasování v Česku

Vývoj za první republiky

První československá vláda byla vládou nevolenou (sestavena již před vyhlášením samostatnosti). Vznikla na základě dohody několika mužů (T. G. Masaryk, Edvard Beneš a další) a opírala se o Národní radu. Nebyla však politicky odpovědná, protože neexistoval právní předpis, který by stanovoval orgán, před který by mohla vláda předstoupit s žádostí o vyslovení důvěry. Dne 13. listopadu 1918 byla vyhlášena prozatímní ústava, kterou bylo zřízeno Revoluční národní shromáždění. Tomuto byla vyjádřena odpovědnost vlády.

Prozatímní ústava, § 16: „Vláda jest odpovědna Národnímu shromáždění, které ji může za přítomnosti aspoň poloviny poslanců prostou většinou hlasů odvolati, což se stane vyslovením nedůvěry. Návrh na vyslovení nedůvěry musí býti podepsán nejméně jednou čtvrtinou poslanců a přikáže se nejprve výboru.“[3]

V Prozatímní ústavě se ale nijak neupravovalo, co se má dít s odvolanou vládou, jak se bude volit nová, ani žádné lhůty. Institut vyslovení důvěry zde logicky nebyl zmíněn, jelikož Národní shromáždění vládu samo volilo. Během svého funkčního období vláda neměla možnost požádat o vyslovení důvěry či nedůvěry. Uplatněním druhé novely Prozatímní ústavy (23. května 1919) došlo ke změně způsobu ustavení vlády. Členové vlády byli jmenováni a propouštěni prezidentem a došlo ke změně hlasování o nedůvěře.

Po pádu první československé vlády byla zvolena nová vláda, o jejímž programu bylo hlasováno a byl přijat. Přijetí programu působilo jako potvrzení legitimity vlády (obdoba nynějšího hlasování o důvěře vlády).

Až nová Ústavní listina ČSR z roku 1920 vyjádřila politickou odpovědnost vlády i pomocí tzv. negativního parlamentarismu. Paragrafy č. 75 a 76 ústavní listiny z roku 1920 říkají: „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně, která jí může vysloviti nedůvěru.. K usnesení je třeba přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců, nadpoloviční většiny hlasů a hlasování podle jmen. Návrh na vyslovení nedůvěry musí býti podepsán nejméně sto poslanci a přikáže se výboru, který o něm podá zprávu nejdéle do osmi dnů.“[4]

Vláda se stala odpovědnou Poslanecké sněmovně, pravomoc jmenovat a propouštět členy vlády zůstala prezidentovi.

Hlasování v samostatné České republice
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam hlasování o důvěře vládě České republiky.

V České republice musí nově jmenovaná vláda do třiceti dnů od jejího jmenování zažádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry (případ obligatorního hlasování). Dále se hlasuje kdykoliv, když si o to vláda požádá (fakultativní hlasování).[5] Výsledek hlasování rozhoduje o další existenci subjektu. Když je vládě vyslovena důvěra, může se ujmout vlády, jestliže nikoliv, je nucena podat demisi.[5][6] Důvěra je vyslovena tehdy, když pro její vyslovení hlasuje nadpoloviční většina přítomných poslanců.[6]

Datum hlasování Vláda Druh hlasování Výsledek hlasování
14. července 1992 první vláda Václava Klause obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
25. července 1996 druhá vláda Václava Klause obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
10. června 1997 druhá vláda Václava Klause fakultativní získala důvěru
28. ledna 1998 vláda Josefa Tošovského obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
19. srpna 1998 vláda Miloše Zemana obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
7. srpna 2002 vláda Vladimíra Špidly obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
11. března 2003 vláda Vladimíra Špidly fakultativní získala důvěru
24. srpna 2004 vláda Stanislava Grosse obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
13. května 2005 vláda Jiřího Paroubka obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
3. října 2006 první vláda Mirka Topolánka obligatorní nezískala důvěru, podala demisi
19. ledna 2007 druhá vláda Mirka Topolánka obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
7. června 2009 vláda Jana Fischera obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
10. srpna 2010 vláda Petra Nečase obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
27. dubna 2012 vláda Petra Nečase fakultativní získala důvěru
7. srpna 2013 vláda Jiřího Rusnoka obligatorní nezískala důvěru
18. února 2014 vláda Bohuslava Sobotky obligatorní získala důvěru a ujala se vlády
16. ledna 2018 první vláda Andreje Babiše obligatorní nezískala důvěru, podala demisi
12. července 2018 druhá vláda Andreje Babiše obligatorní získala důvěru a ujala se vlády

Instituty vyslovení důvěry vládě

Odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně

Vláda je sestavena z premiéra (předsedy vlády), kterého jmenuje prezident republiky, a dalších členů vlády. Pokud je sestavená nová vláda, musí do 30 dnů požádat zákonodárce (Poslaneckou sněmovnu) o vyslovení důvěry. Pokud důvěra není vyslovena napoprvé, jmenuje prezident jiného premiéra. Jestliže ani této vládě není vyslovena důvěra, musí prezident jmenovat premiéra znovu, avšak na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Pokud ani tehdy není vládě udělena důvěra, má prezident pravomoc rozpustit samotnou sněmovnu.[6]

Žádost o vyslovení důvěry

Žádost může být podána kdykoliv. Nejčastěji do třiceti dnů od jmenování vlády, v dalším případě pokud vláda podává návrh důležitého zákona Poslanecké sněmovně, která v této situaci vysloví důvěru či nedůvěru vládě. Pokud je ovšem žádost o vyslovení důvěry zamítnuta, je vláda povinna podat demisi, a pokud tak neučiní, má prezident odpovědnost politicko-právní a může vládu sám odvolat.[6] V neobvyklých případech je podána žádost o vyslovení důvěry, pokud někdo ze členů vlády učiní veřejně kontroverzní kroky nebo se účastní nějakého mediálního skandálu.

Důsledky použití institutů

Důsledky jsou uvedeny v Ústavě ČR: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru.“[6]

Pokud Poslanecká sněmovna zamítne žádost o vyslovení důvěry nebo vysloví nedůvěru, musí předseda Poslanecké sněmovny tuto skutečnost oznámit prezidentovi. Vláda má povinnost podat demisi, kterou prezident musí přijmout. Do doby než se zvolí vláda nová, má ta původní prozatímní výkon funkce se stejnými pravomocemi jako s vyslovenou důvěrou (kromě práva na podání žádosti o vyslovení důvěry).[5]

Podle článku 68, odstavce 4 Ústavy ČR je možnost po podání demise sestavit dvě či tři nové vlády, které zažádají Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry.[6]

Hlasování

Samotné hlasování probíhá na zasedání Poslanecké sněmovny, která má zákonodárnou moc. Každého hlasování by se měl účastnit prezident republiky.[7] Na rozdíl od hlasování o nedůvěře, kde musí souhlasit nadpoloviční většina všech poslanců, u hlasování o důvěře stačí souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců (ovšem za podmínky, že zasedání se účastní alespoň 67 poslanců).

Reference
  1. FILIP, Jan, SVATOŇ, Jan a ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 4., nezměn. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 266 s. Edice učebnic Právnické fakulty; č. 383, s. 155-174. ISBN 80-210-4057-2.
  2. Brunclík, Miloš. (2009). Negativní parlamentarismus: cesta k efektivnějšímu fungování parlamentního režimu? Acta Politologica, Vol. 1, No. 2, s. 118-141. ISSN 1803-8220.
  3. § 16 zákona č. 37/1918 Sb.z. a n. ze dne 13. listopadu 1918, o prozatímní ústavě. 43
  4. § 75 a § 76 zákona č. 121/1920 Sb.z. a n. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky.
  5. KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 2 sv. (1441 s.), s. 558. ISBN 978-80-7380-140-3.
  6. www.psp.cz [online]. www.psp.cz [cit. 2016-01-30]. Dostupné online.
  7. http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Prezident-Zeman-prerusi-navstevu-jihu-Cech-kvuli-hlasovani-o-duvere-vlade-303586

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.