Kontratenor

Kontratenor (countertenor) je odborné označení pro mužský hlas zpívající technikou, která je často i samotnými kontratenory pokládána za falzet (hlavový tón).

Sopránový kontratenor Philippe Jaroussky

Mohou zpívat výšky, které běžně spadají do ženského rozsahu. Ve skutečnosti však zpívání ve falzetové poloze kontratenorové technice škodí.[1] Kontratenoristé dnes zpívají role určené pro (především v opeře) kastráty.[p 1]

Současní kontratenoristé

Mezi nejvýznamnější kontratenoristy dnes patří především operní pěvci Francouz Philippe Jaroussky, Němec Andreas Scholl, Chorvat Max Emanuel Cenčić, a Američan indického původu Bejun Mehta, Poláci Jakub Józef Orliński a Marcin Ciszewski. Známí jsou také Mitch Grassi ze skupiny Pentatonix a ruský parodista Maxim Galkin. V Česku je sopránovým kontratenorem Pavel Rudolf Plasche, který je současně i tenorem, skladatelem, hercem a pedagogem.

Alfred Deller (1912-1979)
Russell Oberlin (1928-2016)
James Bowman (1941-)
Paul Esswood (1942-)
Henri Ledroit (1946-1988)
René Jacobs (1946-)
Wim Mertens (1953-)
Jochen Kowalski (1954-)
Michael Chance (1955-)
Dominique Visse (1955-)
Gérard Lesne (1956-)
Derek Lee Ragin (1958-)
Marcin Ciszewski
Marco Lazzara (1962-)
Brian Asawa (1966-2016)
David Daniels (1966-)
Andreas Scholl (1967-)
Bejun Mehta (1968-)
Lawrence Zazzo (1970-)
Luc Arbogast (1975-)
Max Emanuel Cenčić (1976-)
Xavier Sabata (1976-)
Pavel Rudolf Plasche (1977-)
Philippe Jaroussky (1978-)
Iestyn Davies (1979-)
Christophe Dumaux (1979-)
Florin Cezar Ouatu (1980-)
Mathieu Salama (1980-)
Franco Fagioli (1981-)
David Hansen (1981-)
Valer Barna-Sabadus (1986-)
Jakub Józef Orliński (1990-)
Chris Colfer (1990)

Slavné kontratenorové árie a role

Píseň O Solitude (Henry Purcell)
Píseň Music for a While z cyklu Orpheus Britannicus (Purcell)
Artaserse, opera od Leonarda Vinciho, která obsahuje množství rolí pro kontratenor
Adone, La catena d'Adone (Domenico Mazzocchi)
Atlante, Alceste, Il palazzo incantato (Luigi Rossi)
Joad, Athalia (Georg Friedrich Händel)
La Fortuna,[2] Giustino, (Händel)
Childerico,[3] Faramondo, (Händel)
David,[4] Saul (Händel)
Xerxes: árie Ombra mai fu, Serse (Händel)
Rinaldo: árie Lascia ch'io pianga, Rinaldo (Händel)
Athamas, Semele (Händel)
Joseph, Joseph and his Brethren (Händel)
Hamor, Jephtha (Händel)
Chiamo il mio ben così, Orfeus a Eurydika (Christoph Willibald Gluck)
Orfeus: Che farò senza Euridice, Orfeus a Eurydika (Gluck)
Cherubín: Non so più cosa son, cosa faccio, Figarova svatba (Wolfgang Amadeus Mozart)
Cherubín: Voi che sapete, Figarova svatba (Mozart)
A Chlorys (Reynaldo Hahn)
Oberon, Sen noci svatojánské (Benjamin Britten)
Hlas Apolla, Smrt v Benátkách (Britten)
David, Chichester Psalms (Leonard Bernstein)
Annas, Jesus Christ Superstar (Andrew Lloyd Webber)
Kněz, Taverner (Peter Maxwell Davies)
Smrt, Ithuriel, Rafael, Ztracený ráj (Krzysztof Penderecki)
Prince Go-Go,[5] Le Grand Macabre (György Ligeti)
Edgar,[6] Lear (Aribert Reimann)
Herald, Medea (Reimann)
Akhnaten, Akhnaten (Philip Glass)
Vojenský guvernér, Noc v čínské opeře (Judith Weir)
Mefistofeles, Historia von D. Johann Fausten (Alfred Schnittke)
Vera Lomanová, Vera z Las Vegas (Daron Hagen)
Uprchlík, Let (Jonathan Dove)
Rafael, Tobiáš a anděl (Dove)
Liška/Vozka, Pinocchiova dobrodružství (Dove)
Host, Hlas za scénou, Luci mie traditrici (Salvatore Sciarrino)
Kreon, Freispruch für Medea (Rolf Liebermann)
Franz, Fritz, Experiment doktora Oxe (Gavin Bryars)
Adschib ("the Wayward"), L'Upupa und der Triumph der Sohnesliebe (Hans Werner Henze)
Artemis (rôle travesti), Phaedra (Henze)
Trinculo, Bouře (Thomas Adès)
Prospero, Ferdinand, Kouzelný ostrov (pasticcio)[7]
První anděl/chlapec, Written on Skin (George Benjamin)
Biskup Baldwin, Gawain (Harrison Birtwistle)
Orpheus, The Second Mrs Kong (Birtwistle)
Hadí kněžka a 2 nevinní, Minotaur (Birtwistle)
Odysseus, Sirenen (Rolf Riehm)
Terry, Marnie (Nico Muhly)

Odkazy

Poznámky

Kontratenoři však byli běžní ve francouzské opeře již od jejích prvopočátků (vyskytovali se již v operách J.-B. Lullyho, italského tvůrce francouzské opery, který je uvedl ve Francii do módy), protože francouzské publikum nemělo (na rozdíl od např. italského) zpěv kastrátů v oblibě.

Reference

Richard Miller, On the Art of Singing, ISBN 978-0-19-977392-3, str. 133
Sporné. Podle Anthonyho Hickse jde o part pro chlapecký soprán, původně představpvaný Williamem Savagem předtím, než přišel o hlas (Giustino, in Sadie, II, s. 440).
Sporné. Podle Anthonyho Hickse malý sopránový part Childerica, který nemá árie, byl zřejmě zpívaný o oktávu níže Williamem Savagem těsně po jeho ztrátě hlasu (Faramondo, in Sadie, II, 121).
Velmi nepravděpodobné. Podle Anthonyho Hickse byla tato role původně zamýšlena pro kontraaltistku Marii Antonii Marchesiniovou, avšak z důvodu její nemoci tuto roli při premiéře zpíval herec s tenorovým rejstříkem, avšak napříště byla Händelem svěřována vždy ženským zpěvačkám (viz David Vickers, "Händel Saul. The Sixteen's magnificent new recording of Händel's Saul", Gramophone 15. srpna 2017. Dostupné online."; Robert Hugill, CD Review – Händel's Saul, "Planet Hugill – A world of classical music 6. února 2015. Dostupné online.", 19. září 2012).
Role původně pro vysoký hlas, soprán nebo vyšší kontratenor (Paul Griffiths, Grand Macabre, Le, in Sadie, II, p. 511).
Roli vytvořil tenor David Knutson, byla však zamýšlena pro tenor i kontratenor (Andrew Clements, Lear, in Sadie, II, p. 1115).
Hudebně zpracováno několika barokními autory, vč. G. F. Händela, A. Vivaldiho, či J.-P. Rameaua (viz: The Enchanted Island: The Music 23. ledna 2012. Dostupné online., The Metropolitan Opera).

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kontratenor na Wikimedia Commons
Encyklopedické heslo Kontratenor v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[Francouzská_opera-2] Kontratenoři však byli běžní ve francouzské opeře již od jejích prvopočátků (vyskytovali se již v operách J.-B. Lullyho, italského tvůrce francouzské opery, který je uvedl ve Francii do módy), protože francouzské publikum nemělo (na rozdíl od např. italského) zpěv kastrátů v oblibě.

[1] Richard Miller, On the Art of Singing, ISBN 978-0-19-977392-3, str. 133

[3] Sporné. Podle Anthonyho Hickse jde o part pro chlapecký soprán, původně představpvaný Williamem Savagem předtím, než přišel o hlas (Giustino, in Sadie, II, s. 440).

[4] Sporné. Podle Anthonyho Hickse malý sopránový part Childerica, který nemá árie, byl zřejmě zpívaný o oktávu níže Williamem Savagem těsně po jeho ztrátě hlasu (Faramondo, in Sadie, II, 121).

[5] Velmi nepravděpodobné. Podle Anthonyho Hickse byla tato role původně zamýšlena pro kontraaltistku Marii Antonii Marchesiniovou, avšak z důvodu její nemoci tuto roli při premiéře zpíval herec s tenorovým rejstříkem, avšak napříště byla Händelem svěřována vždy ženským zpěvačkám (viz David Vickers, "Händel Saul. The Sixteen's magnificent new recording of Händel's Saul", Gramophone 15. srpna 2017. Dostupné online."; Robert Hugill, CD Review – Händel's Saul, "Planet Hugill – A world of classical music 6. února 2015. Dostupné online.", 19. září 2012).

[6] Role původně pro vysoký hlas, soprán nebo vyšší kontratenor (Paul Griffiths, Grand Macabre, Le, in Sadie, II, p. 511).

[7] Roli vytvořil tenor David Knutson, byla však zamýšlena pro tenor i kontratenor (Andrew Clements, Lear, in Sadie, II, p. 1115).

[pasticcio-8] Hudebně zpracováno několika barokními autory, vč. G. F. Händela, A. Vivaldiho, či J.-P. Rameaua (viz: The Enchanted Island: The Music 23. ledna 2012. Dostupné online., The Metropolitan Opera).