Hardangervidda

Plošina je největší parovina (peneplén, erodovaná rovina) v Evropě, pokrývající plochu 6 500 km² v průměrné nadmořské výšce asi 1100 m. Nejvyšší bod náhorní plošiny je Sandfloegga, který dosahuje nadmořské výšky 1721 m.

Plošina je zbytkem horské krajiny, která byla během pleistocenní doby ledové obrušována ledovci. Ledovce daly plošině její současnou podobu se širokými pláněmi, mělkými jezery a několika málo vystupujícími vrcholy. Příkré části jsou pouze ve vyšší západní části, kde se plošina svažuje dolů k fjordům Sørfjord a Eidfjord (boční větve velkého Hardangerfjordu). Krajina Hardangerviddy je charakterizována holou, bezlesou slatinou (mokřinou). Existují značné rozdíl mezi západní stranou, které dominuje skalnatý terén a rozlehlé holé skály, a východní stranou, která je mnohem plošší a je mnohem více pokryta vegetací. Liší se také podnebí mezi oběma stranami: západní strana je značně vlhčí než východní a v některých částech naprší více než 1000 mm za rok.[1] Výrazný vrchol Hårteigen (1690 m) je viditelný z většiny náhorní plošiny.

Geologická stavba většiny Hardangerviddy je velmi stará. Valivé kameny z fellů (kopců) na Hardangerviddě jsou zbytky hor, které byly působením ledovců během ledových dob odnášeny dolů. Podloží je převážně prekambro a kambro-silurského původu.[1]

Hårteigen, charakteristická hora na Hardangerviddě

Krajina na Hardangerviddě

Celá Hardangervidda leží nad hranicí lesa. Alpské klima umožňuje přítomnost mnoha druhů arktických zvířat a rostlin daleko jižněji než kdekoli jinde v Evropě. Na náhorní plošině bylo zaznamenáno 24 druhů savců a 114 druhů ptáků. Je zde provozován chov ovcí.

Divoká stáda sobů patří s přibližně 15 000 zvířaty zaznamenanými v roce 1996 a přibližně 8000 v roce 2008 mezi největší na světě. Během roku sobi migrují přes náhorní plošinu a stěhují se ze zimních pastvin na východní straně Hardangerviddy, kde se živí lišejníky, do míst kde se rodí na úrodnějším západě náhorní plošiny. Dne 26. srpna 2016 bylo bleskem zabito 323 sobů, což vyvolalo diskusi Norské agentury pro životní prostředí o tom, zda se tu má nechat tolik mrtvých těl.[2][3]

Na Hardangerviddě žije mimo jiné polární liška, zajíc bělák, rosomák a velké množství lumíků norských, jehož populace každých jedenáct až dvanáct let náhle prudce vzroste. Typickými ptačími druhy jsou např. slavík modráček, linduška luční, bělořit šedý, skřivan ouškatý, sovice sněžní a bělokur rousný i horský.

Rozdílné podnebí na náhorní plošině má výrazný vliv na flóru, která je bohatší na té vlhčí, srážkami bohatší západní straně než na té východní, sušší části. Velká část náhorní plošiny tvoří horská (arkto-alpínská) tundra s hrubými travinami, s nízkými keři a keříčky, mechorosty (zejména rašeliníkem) a lišejníky.[1] Všude se zde nacházejí typičtí průvodci rašelinišť – vlochyně, šicha, brusinka a zakrslé břízy či vrby, naopak vzrostlé dřeviny zde rostou řídce. Na Hardangerviddě bylo nalezeno více než 450 druhů rostlin. Mezi nimi jsou i druhy, které jsou jinak běžné pouze v polárních oblastech; kvůli extrémním zimním podmínkám je nejjižnější oblastí výskytu mnoha polárních druhů flóry a fauny. Hardangervidda je zejména známá množstvím ostružiníku morušek.

Z houby Tolypocladium inflatum (Beauveria nivea), která byla nalezena v půdním vzorku získaném v roce 1969 na Hardangerviddě, bylo původně izolováno imunosupresivní léčivo Ciclosporin, které se široce používá při transplantaci orgánů k prevenci odmítnutí.[4]

V holocenním klimatickém optimu (doba kamenná) před 9 až 5 tisíci lety bylo regionální klima teplejší a velká část Hardangerviddy byla zalesněna; na pastvinách nad dnešní hranicí lesa se stále nacházejí borovicové kmeny Při předpokládaném oteplení může být Hardangervidda opět z velké části zalesněná.[5]

• 
  Ledovec na Hardangerviddě v srpnu
• 
  První sníh v září
• 
  Hardangervidda v zimě
• 
  Silnice přes Hardangerviddu
• 
  Lišejník mapovník zeměpisný na kameni
• 
  Kulík zlatý v srpnu

Národní park má dvě návštěvnické střediska: Hardangervidda Natursenter (Přírodovědné centrum) v Eidfjordu a Hardangervidda Nasjonalparksenter (Centrum národního parku) v Tinnu v Skinnarbu u jezera Møsvatnet, u města Rjukan a horské vesnice Rauland.

Hardangervidda je obývána po tisíce let; v oblasti bylo zjištěno několik set kočovných osad z doby kamenné, které s největší pravděpodobností souvisely s migrací sobů. Náhorní plošinu protínají dávné stezky, spojující západní a východní Norsko. Jedním z příkladů je "Nordmannsslepa" spojující Eidfjord a Veggli v údolí Numedal s Holem a Uvdalem. Je to stále klíčová tranzitní trasa mezi Oslem a Bergenem. Náhorní plošinu protíná i Bergenská železniční trať a hlavní silnice číslo 7.

V roce 1981 byla část Hardangerviddy vyhlášena za národní park, s plochou 3 422 km² největší v celém Norsku. Hranice parku vedou od Numedalu a Uvdalu na východě a Røvelseggi a Ullensvangu na západě. Norská turistická asociace (DNT) udržuje po celé plošině komplexní síť chat a cest. Jde o oblíbenou destinaci pro pěší turistiku, horolezectví a rybaření; v zimě pro běžecké lyžování od chaty k chatě.

Dva norské hudební projekty, Ildjarn a Nidhogg, se spojily za účelem natočení dvou ambientních alb, jednoho s názvem Hardangervidda (2003) a druhého Hardangervidda Part II (2003), Obě alba byla zcela inspirována touto oblastí.

Poslední dvě jednání hry Henrika Ibsena Když my mrtví procitneme (dánsky Når vi døde vågner) se odehrávají v horském lázeňském středisku na Hardangerviddě.

Ledovec Hardangerjøkulen

Hlavním lákadlem na Hardangerviddě je příroda ve všech jejích projevech. Obzvláště působivé jsou mj.

• Hardangerjøkulen, ledovec v severní části Hardangervidda poblíž Finse
• kopce na Hardangerviddě, jako například stolová hora Hårteigen nebo Sandfloegga, nejvyšší vrchol náhorní plošiny

Na okrajích Hardangerviddy, které jsou na rozdíl jádrové oblasti obvykle snadno dosažitelné veřejnou dopravou, jsou další pozoruhodnosti:

• vodopád Vøringsfossen u Eidfjordu
• fjord Hardangerfjord
• Middelalderuka ("Středověký týden") (červenec/srpen) v Numedalu