Lumík norský

Lumíka norského poprvé popsal Linnaeus roku 1758 a jednalo se o dospělého jedince ze severu Norska. Obecně se ale jedná o velmi starý druh, který přežil i Pleistocén díky tomu, že se na krátkou dobu přesunuli do západní Evropy.

Jeho blízkými příbuznými jsou lumík amurský (Lemmus amurensis) a lumík sibiřský (Lemmus sibiricus). Stále panuje i tvrzení, že lumíci sibiřští jsou předky těch norských, což ale na základě analýz DNA není pravda.

Populace lumíků norských má obecně čtyřleté cykly, přičemž první tři roky je jejich populace udržitelná, čtvrtý rok ale dramaticky narůstá a hned zase upadá. I tak ale platí, že se jedná o druh málo dotčený, tedy nechráněný.

Lumík norský je drobný hlodavec s nevýrazným pohlavním dimorfismem. Samce od samice lze rozeznat jen těžko, obě pohlaví měří na délku okolo 155 mm a váží do 130 g, v závislosti na stravě a jejím množství. Samotný ocas je dlouhý 10 až 19 mm. Jejich tělo pokrývá řidší, na dotek hrubá srst, která mívá žluto-černé zbarvení. Na břiše pak bývá světlejší.

Lumík norský tráví zimu v norách pod sněhem. Během jarního tání se pak stěhuje do vyšších poloh, kde je sníh stále dostatečně pevný a tedy i bezpečný. V případě nepříznivých podmínek migrují i na velké vzdálenosti směrem k moři, to ale není vědecky prokázáno.

Pohlavní dospělosti dosahují lumíci již v jednom měsíci. I to je důvod, proč je jich tak velké množství a jejich populace je poměrně stálá. Od stáří jednoho měsíce pak každá samička porodí vrh o šesti až osmi mladých každé tři až čtyři týdny. Mnoho mláďat se ale nedožije ani několik dní a slabší jedinci umírají již brzy po porodu.