Hana Burešová

V roce 1983 absolvovala akademii inscenací Hra lidová v divadelním studiu DAMU Disk. Ještě při studiu na DAMU inscenuje na nově otevřené pražské scéně Klubu v Řeznické: Anatol Stern: Výrobce bomb aneb Útěk srdce a Antonín Přidal: Pěnkava s Loutnou. Již tehdy v dramaturgii Štěpána Otčenáška, se kterým se poznali na konci jejího druhého ročníku a který se od té doby stal jejím nejbližším spolupracovníkem a manželem.

V letech 1983 –1984 absolvovala studijní pobyt v pražském Činoherním klubu u režií Ivo Krobota: Alfréd de Musset: Marianiny rozmary a Ladislava Smočka: Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Les.

Pod značkou DDT (Družstvo divadelní tvorby) uvedla – opět v Klubu v Řeznické – inscenace: Ludvig Holberg: Jeppe z kopečku a August Strindberg: Slečna Julie.

V období 1984–1985 odešla na mateřskou dovolenou. Po návratu inscenovala v Klubu v Řeznické – společně s herci skupiny Sklep a Vpřed – Christian Dietrich Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam, hostovala v Divadle J. Průchy v Kladně – Mladá Boleslav s inscenací: Jiří Šotola: Možná je na střeše kůň a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem: Karol Horák: My tě tu písničku naučíme (slovensky Medzivojnový muž). Režírovala v pražském poetickém divadle Viola hru Josefa Kainara: Ubu se vrací.

Od roku 1988 přijala stálé angažmá v Divadle Jaroslava Průchy (později přejmenováno na Středočeské divadlo) Kladno – Mladá Boleslav. Zde pracovala do roku 1992. „Řekla jsem si, že budu dělat divadlo kdekoliv, ale dobře!“ Během tohoto období spolupracovala s dramaturgy Janem Czivišem a Karolou Štěpánovou. Inscenuje: Michael Frayn: Bez roucha, Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg, Florimond Hervé, Henri Meilhac, Albert Millaud: Mam'zelle Nitouche, František Vodseďálek: Mojžíš, George Bernard Shaw: Člověk nikdy neví, Jaroslav Žák: Škola základ života. Vrcholem tohoto období byla inscenace – činoherci zahraná a zpívaná opera, za kterou obdržela Cenu Českého literárního fondu: Pierre Beaumarchais, Gioacchino Rossini, Cesare Sterbini: Lazebník sevillský.

Pražským divadlem Labyrint byla vyzvána k pohostinské režii. S dramaturgem Otčenáškem zvolili a připravili v Československu doposud nehranou hru Cristiana Dietricha Grabbeho: Don Juan a Faust, ve které se střetávají dva archetypy světové kultury – svou duši ďáblu upisující Faust a bezcharakterní svůdník Don Juan. Během přípravy bylo Burešové i Otčenáškovi ředitelem divadla, režisérem Karlem Křížem, nabídnuto angažmá, které přijali, a společně se svým příchodem do Prahy přenesli ze Středočeského divadla Kladno – Mladá Boleslav i inscenaci Lazebníka sevillského. Pražské obnovení této inscenace a premiéra hry Don Juan a Faust zaznamenala velký ohlas jak u kritické obce, tak u diváků. Don Juan a Faust byl kritiky zvolen inscenačním počinem roku a získává tak Cenu Alfréda Radoka. Ovšem tento rok Burešová boduje nejen na první příčce ankety, ale obsazuje rovnou všechny tři „medailové“ pozice. Pomyslné druhé místo získal Lazebník sevillský a třetí inscenace zapomenutých aktovek Františka Ferdinanda Šamberka: Boucharón – Já mám příjem!. ^[zdroj?]

Další premiérou v Labyrintu byla česká premiéra Thomase Stearnse Eliota: Vražda v katedrále a pro posílení návštěvnosti následovalo nastudování nové verze – Burešovou a Otčenáškem upravené – komedie Jaroslava Žáka: Škola základ života. Po konfliktu s vedením divadla, který vyústil v nepříjemnou kauzu^[zdroj?], odchází Burešová a Otčenášek společně s několika herci z angažmá na „volnou nohu“. Pohostinsky režíruje Zázračného mága Pedra Calderóna de la Barcy v Národním divadle v Praze a tamtéž, ale na scéně Stavovského divadla, operu Giussepeho Verdiho: Rigoletto. Společně s herci, kteří s ní opustili Labyrint, inscenuje, za podpory pražského Divadla Na zábradlí, kde se představení reprízuje, vlastní a Otčenáškův scénář – volně podle Moliérových „doktorských“ komedií a textů komedie dell'arte: Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy.

V roce 1995 vypsal Magistrát hlavního města Prahy konkurz na Divadlo na Starém Městě, dříve Divadlo Jiřího Wolkera s výhradním zaměřením na dětského a mladého diváka. Do konkurzu vstupuje – a posléze ho i vyhrává – se svou skupinou (dramaturg Otčenášek, produkční Daniela Šálková) společně s režisérem Janem Bornou, který s sebou přivádí svůj soubor z Dejvického divadla. Tímto spojením vzniká nejenom ojedinělý herecký soubor, ale i svou pestrostí ojedinělá, velmi široce a velkoryse rozvržená koncepce divadla, odvozená od spojení dvou režijních osobností, která počítá jak s uváděním malých kabaretů, tak plánuje i velké celosouborové inscenace^[zdroj?].

V přejmenovaném Divadle v Dlouhé byly obnoveny její inscenace: Lazebník sevillský, Škola základ života (hudební komedie), Don Juan a Faust a Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy. První nově nazkoušenou inscenací je Konec Masopustu dramatika Josefa Topola. Miroslav Táborský získává za ztvárnění postavy Jindřicha Cenu časopisu SAD a firmy Schering-Plough za mužský herecký výkon roku 1997.

Pohostinsky poprvé uvedla dramaturgický objev – operu Vincenza Righiniho a Porta Nunzata Kamenný host aneb Prostopášník, a to s druhým ročníkem herectví Jana Borny na DAMU v pražském Dejvickém divadle.

Inscenace Fernand Crommelynck: Velkolepý paroháč získala hlavní cenu „Zlomené závory“ a odměnu Ministerstva kultury umění Polské republiky na IX. mezinárodním divadelním festivalu Na hranici v Českém Těšíně. Karel Roden získává za postavu Bruna Cenu časopisu Svět a divadlo za mužský herecký výkon roku 1998. Eugéne Labiche, Marc Michel: Sýr, sýr! aneb Lov na havrany, Johann Nepomuk Nestroy: Opice a ženich a premiéruje se i odložená, dva roky připravovaná, inscenace „historického kabaretu“ Hana Burešová, Štěpán Otčenášek, Jan Vedral: Obrazy z Francouzské revoluce. Velkým diváckým úspěchem divadla s kladnou odezvou u kritiky se stala inscenace dramatizace fantasy knihy Terryho Pratchetta: Soudné sestry pod názvem: Soudné sestry (celá Plocha jest jevištěm). Cenu časopisu Svět a divadlo za ženský herecký výkon roku 2002 získala Marie Málková za postavu Varvary Petrovny Stavroginové v Burešové inscenaci dramatizace románu: Fjodora Michajloviče Dostojevského: Běsi.

V srpnu 2002 zdevastovaly povodně celý prostor Divadla v Dlouhé, včetně kostýmů a dekorací. Vedení se snažilo i přes krizovou situaci nepolevit z vytyčených cílů a plánovalo – za pomoci ostatních pražských scén, které existujícím inscenacím nabízely azyl k reprizování – „běžný“ provoz divadla. Zkouší na scéně Švandova divadla (už zmíněného Labyrintu, ovšem s již změněným uměleckým vedením) českou dramatickou novinku: Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou od Samuela Königgratze. Na nově zrekonstruované scéně Divadla v Dlouhé inscenovala hru George Taboriho: Goldbergovské variace a Carla Goldoniho: Lhář. Za ztvárnění role Lelia získal Jan Vondráček Cenu časopisu Svět a divadlo za mužský herecký výkon roku 2005. Jako pokračování Soudných sester lze považovat dramatizaci knihy Terryho Pratchetta: Maškaráda, která byla uvedena pod názvem Maškaráda čili Fantom opery. Dále inscenovala text Lucia Annaea Senecy: Faidra v novém překladu Evy Stehlíkové a v hlavní roli s Helenou Dvořákovou, která za tuto roli získala Cenu Alfréda Radoka. Prozatím její poslední režií v Divadle v Dlouhé byl Marivaux: Experiment.

Od roku 2000 pravidelně hostovala mimo svou domovskou scénu, a to i když, jak sama říká, nejraději pracuje se svým známým týmem. Na scéně Kazaliště Marina Držiče v chorvatském Dubrovníku uvedla inscenaci hry Václava Havla: Žebrácká opera a na scéně pražského Divadlo na Vinohradech inscenaci dramatu Williama Shakespeara: Macbeth. Opakovaně pracuje v pražském divadle Ungelt. Zde uvedla: Frank Marcus: Jak vraždili sestru Charlie, Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg a Joe Penhall: Láska a porozumění.

První pohostinskou režií na Činoherní scéně Městského divadla Brno byla opera, Kamenný host aneb Prostopášník. Na rozdíl od inscenace v pražském Dejvickém divadle s druhým ročníkem DAMU zde šlo o činoherní představení hrané herci s muzikálovou zkušeností a s živým orchestrem^[zdroj?]. Inscenace získala na Grand festivalu smíchu v Pardubicích cenu Komedie roku 2003 a Cenu studentské poroty. Dalšími inscenacemi byly kritiky velmi kladně hodnocené, dramaturgii Městského divadla se v podstatě vymykající tituly: Pedro Calderón de la Barca: Znamení kříže a Heinrich von Kleist: Amfitrion. Opět jako novinku, tedy českému publiku téměř neznámý text, připravila na začátku této divadelní sezóny inscenaci dramatu Dmitrije Merežkovského: Smrt Pavla I. v hlavní roli s Erikem Pardusem, ten za své ztvárnění cara Pavla I. získal Cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka, inscenace se stala inscenací roku 2007. Dále pracovala na inscenaci nové dramatizace románu Tři mušketýři od Alexandra Dumase st.

Jedná se o jednu ze dvou současných českých režisérek, které působí jako stálé režisérky kamenného repertoárového divadla (druhou je Natálie Deáková v Činoherním studiu v Ústí nad Labem), je vdaná, má syna Jakuba.