Halogenidy

Halogenidy jsou dvouprvkové sloučeniny halogenů s elektropozitivnějšími prvky nebo soli halogenovodíků.[1] Nejznámější z nich je chlorid sodný, NaCl – kuchyňská sůl. Jsou podskupinou halidů jako tzv. anorganické halidy. V anglické nomenklatuře termín hallides označuje české halogenidy a ne halidy.

Vlastnosti

Převážně jsou rozpustné ve vodě. Mezi málo rozpustné ve vodě patří halogenidy mědi, stříbra, rtuti nebo olova.

Názvosloví

V názvu na prvním místě stojí podstatné jméno + -id a poté přídavné jméno s koncovkou daného oxidačního čísla. Ve vzorci je tomu přesně naopak. Příklad: chlorid sodný - chlor má oxidační číslo -I a -ný je koncovka oxidačního čísla I. Protože součet oxidačních čísel se rovná 0, není potřeba měnit počet jakéhokoliv z prvků sloučeniny. Vzorec je tím pádem NaCl.[2]

Příprava

Halogenidy se připravují např. přímou syntézou prvků (2 Fe + 3 Cl2 → 2 FeCl3) nebo reakcí halogenovodíkových kyselin s neušlechtilými kovy, hydroxidy a oxidy kovů (Zn + 2 HCl → ZnCl2 + H2; KOH + HCl → KCl + H2O).

Rozdělení

Iontové

Sloučeniny halogenů s prvky s nízkou elektronegativitou se nazývají iontové halogenidy. V roztocích vedou elektrický proud. Vyznačují se vysokou teplotou tání a varu. Příklad: NaCl, KBr.

Polymerní

Sloučeniny halogenů s kovy ze střední části periodické tabulky se nazývají polymerní halogenidy. Vázané prvky jsou spojeny kovalentními vazbami do řetězců či vrstev. Vyznačují se nižší teplotou tání a varu. Příklad: CoCl3.

Molekulové

Sloučeniny halogenů s nekovy a polokovy se nazývají molekulové halogenidy. Vázané prvky jsou spojeny kovalentními vazbami do molekul. Jsou těkavé, často plynné nebo kapalné. Příklad: PCl5.

Užití

Nejznámější užití je v klasické fotografii a kinematografii, kde halogenidy tvoří světlocitlivou vrstvu filmového materiálu.

Přehled skupin

Reference
  1. KLIKORKA, Jiří; HÁJEK, Bohumil; VOTINSKÝ, Jiří. Obecná a anorganická chemie. 2., nezměněné vyd. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1989. 591 s.
  2. zdroj: PaedDr. Vladimír Šmahaj

Literatura
  • KLIKORKA, Jiří; HÁJEK, Bohumil; VOTINSKÝ, Jiří. Obecná a anorganická chemie. 2., nezměněné vyd. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1989. 591 s.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.