Roxolana

Roxolana se pravděpodobně narodila roku 1505 nebo 1506 v Rohatyni, městě ležícím jihovýchodně od Lvova, v tehdejší Červené Rusi (pozdější východní Haliči), a to snad do rodiny rus(íns)kého pravoslavného popa. Jmenovala se zřejmě Aleksandra,[2][3] možná ale také Anastasja nebo Alena Lisowska.[4]

Červená Rus byla jakožto hraniční území Polského království a Osmanské říše častým cílem nájezdů jak Tatarů, tak Turků. Ti nejen dobývali a plenili toto území, ale také velmi často odváželi místní obyvatele do otroctví. A takto se kolem roku 1520 dostala mladá Aleksandra do Osmanské říše, přesněji do Istanbulu, aby se stala sultánovou konkubínou.

Sulejman I., syn Selima I. Hrozného, byl jedním z nejznámějších tureckých sultánů. V Evropě ho nazývali Nádherný, v Turecku Kanuni („Zákonodárce“) pro zavedení souboru zákonů, vytvořených na podporu zájmů feudálů a připoutání rolníků k jejich usedlostem, jež většinou těmto feudálům náležely; fakticky jeho zákony zavedly v Turecku nevolnictví.

Do sultánova serailu, resp. do jeho harému, zvaného Bab-us-saade („Brána blaženství“), se Roxolana sice dostala jako prostá konkubína, záhy se však stala Sulejmanovou velkou láskou. Sultán jí dokonce věnoval své verše (byl básníkem a psal pod pseudonymem Muhibbi). Zakrátko dosáhla toho, že dosavadní sultánova žena Máhidevrán přišla o Sulejmanovu přízeň, a Roxolana se na roky stala jeho jedinou ženou, již čtvrtou v pořadí, ale první právoplatnou vůbec ve vladařské linii. (Podle zákonů islámu mohl mít sultán čtyři zákonité ženy a tolik souložnic, kolik byl schopen uživit. Podle dynastické tradice se však sultánové až do Sulejmana I. oficiálně neženili.) Zmínky o tom, že Hürrem válčila o své postavení i s jinou Sulejmanovou konkubínou, Gülfem, jsou diskutabilní. Fakticky se Roxolana stala první oficiální manželkou Sulejmana, a to roku 1530, kdy se konala svatba. Jejich prvorozený syn se však narodil již v roce 1521; ještě před jeho početím přestoupila na islám.

Po oficiálním svatebním obřadu Sulejman pozvedl Roxolanu do pozice baš-kadin, hlavní ženy. Dal ji jména Haseki („Milá srdci“ – toto pojmenování se od té doby stalo oficiálním titulem sultánek, resp. hlavních žen) a Hürrem (z perského خرم – ḫurram, „Radostná“ či „Radostiplná“). Hürrem byla nejen zkušenou milostnicí, ale i inteligentní, zajímavou společnicí, skvěle se orientující v umění i státních záležitostech. Ve dnech odloučení – Sulejman za svůj život uskutečnil 13 vojenských tažení – si manželé dopisovali vytříbenými verši v perštině a arabštině.

Dopis Hürrem polskému králi Zikmundu II. Augustovi, napsaný roku 1549

Hürrem, jedna z nejvzdělanějších žen své doby, přijímala zahraniční posly a vyslance, odpovídala na dopisy zahraničních panovníků, vlivných velmožů a umělců. Měla tedy pravděpodobně významný vliv na osmanskou zahraniční politiku; zachovaly se její dva listy polskému králi Zikmundu Augustovi, v nichž vyjadřovala účast po smrti Zikmunda I. Starého. Existuje teorie, že relativně vlídná politika Sulejmana vůči Polsku měla svůj původ v Hürremině vlivu, jež pociťovala stále silné vazby k rodné zemi.

Je zajímavé, že nikdy neopustila palác s žádným ze svých synů do místa jeho nového působiště, jak tomu bývalo zvykem – synové sultána po dosažení určitého věku byli postaveni do čela některé z provincií – důvodem byl zřejmě fakt, že měla nezletilou dceru, která nemohla opustit palác až do svých šestnácti let a také, že její nejmladší syn Džihangir byl od narození těžce nemocný.

Z její iniciativy (jako první ženy v Osmanské říši) byla v Istanbulu postavena řada mešit, lázně a madrasy (náboženských škol), kromě Istanbulu pak i např. v Mekce, Medině a Edirne (Drinopolu).

Interiér Hürreminy hrobky v Sulejmanově mešitě v Istanbulu

Roxolana/Hürrem zemřela ve spánku, služebné ji našli mrtvou v posteli 17. dubna 1558.

Hürremin syn Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem v Manise (1543). Měl stejně jako Mustafa titul následníka trůnu.

Dceru Mihrimah otec v roce 1539 provdal za sandžakbeje Anatolie, svého důvěrníka a vychovatele svých synů Rüstema Pašu, který se v roce 1544 stal velkovezírem. Po smrti své matky převzala Mihrimah její roli a stala se otcovou rádkyní.[7][9]

Bajezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 000 svých lidí uprchl do Persie na dvůr šáha Tahmáspa I. a proto byl v Osmanské říši, jež v té době byla s Persií ve válečném stavu, považován za zrádce. Později Sulejman uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých mincí zabijí Bajezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny předají sultánovým vyslancům. Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán 28. listopadu 1562.

Syn Džihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice).

Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566 Selim II. „Opilec“, který jej ze všech jeho synů jediný přežil. Selim poskytl stálou finanční podporu sultánce Mahidevrán a dal pohřbít ostatky jejího syna Mustafy v mauzoleu v rámci komplexu Muradiye v Burse.