Gustav Bareš

V letech 1924–1929 studoval Obchodní akademii v Praze-Karlíně. Od roku 1926 se angažoval v Komunistickém svazu mládeže, tzv. komsomol. Jako člen OV KSM v Karlíně se v letech 1928–1929 zúčastnil kampaně proti tzv. likvidátorům v KSČ. Od roku 1929 pracoval půl roku jako úředník České akciové továrny na dýhy v Praze–Žižkově a současně začal spolupracovat s redakcí Rudého práva. V roce 1930 vstoupil do komunistické strany.

Od počátku roku 1930 se stal řádným členem redakce Rudého práva. Dále působil v redakcích Pravdy a Škodováka v Plzni. V letech 1931–1932 působil ve vedoucích funkcích časopisu Rudý večerník. Od konce roku 1932 řídil v Rudém právu sociálně-politickou rubriku. Přispíval též do časopisů: Tvorba, Levá fronta a Signál. V letech 1936–1937 byl šéfredaktorem Haló novin. A od roku 1938 vedl vnitropolitickou rubriku Rudého práva. V sovětské emigraci působil za druhé světové války jako hlasatel a později jako vedoucí vysílače Za národní osvobození.

Od října 1938 do května 1939 byl členem ilegálního vedení KSČ Praha (ve vedoucí „trojce“). Roku 1939 emigroval s rodinou přes Polsko do SSSR. Po návratu z emigrace byl zvolen v listopadu 1945 členem Krajského výboru KSČ Praha. Po krátkém působení v Rudém právu na postu šéfredaktora se roku 1946 stal vedoucím Kulturního a propagačního oddělení ÚV KSČ, tzv. kultpropu. Tento stranický aparát se pod vedením Bareše dostal do sporu s Václavem Kopeckým a jeho Ministerstvem informací a osvěty. Ve zkratce šlo o to, kdo bude rozhodovat o kulturní politice v tehdejším Československu. Z kampaně proti Seifertovi vyšel vítězně Václav Kopecký, stejně tak jako v celém sporu o nadvládu nad kulturní politikou. Gustav Bareš byl roku 1952 za nastolování antigottwaldovské linie odvolán ze všech politických funkcí a byl zastaven i časopis Tvorba, kterému Bareš dělal šéfredaktora.

Zastával významné stranické posty. VIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil IX. sjezd KSČ. Z ÚV KSČ rezignoval v prosinci 1952. V období květen 1949 – leden 1952 byl navíc členem předsednictva ÚV KSČ a od července 1946 do září 1951 i členem sekretariátu ÚV KSČ. Dále zastával od května 1949 do září 1951 a znovu od září 1951 do ledna 1952 post člena organizačního sekretariátu ÚV KSČ. Od roku 1948 do září 1951 byl zástupcem generálního tajemníka KSČ a od září 1951 do ledna 1952 byla tajemníkem ÚV KSČ.[1]

Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha. Zasedal zde do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1954.[2]

Jakýmsi katalyzátorem sporu mezi ním a Kopeckým se stala kampaň proti Jaroslavu Seifertovi. Byl to Bareš, kdo si u Ivana Skály objednal negativní kritiku na Seifertovu novou sbírku Píseň o Viktorce. Zdrcující kritika byla stranická msta za Seifertův výrok ve vinárně roku 1949, kdy řekl, že vidí raději francouzského básníka zvracet, než sovětského skládat verše. Ve vinárně u stolu sedící Jiří Taufer ale Seiferta za protisovětský výrok udal. Po agresivní kritice Ivana Skály se Seifert odmlčel. Byl to právě Kopecký, kdo se ve sporu s Barešem zachoval vůči Seifertovi obratněji. Na Kopeckého přímluvu se Seifert musel roku 1951 pouze omluvit v kanceláři Ivana Olbrachta za přítomnosti Ladislava Štolla a Jiřího Taufera a omluvu musel taktéž stvrdit 30. září 1951 písemně. Gustav Bareš ale nadále trval na potrestání Seiferta a svůj postoj Bareš podával „jako důkaz neúchylnosti svého pojetí kulturní politiky“.

Po odvolání ze všech politických funkcí roku 1952 byl „uklizen“ do Ústavu dějin KSČ, kde působil v letech 1955–1963. Později přednášel na Fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy, kde byl od roku 1966 řádným profesorem filozofie a děkanem. Roku 1968 během událostí tzv. pražského jara se dožadoval politické rehabilitace. Za počátek „deformace socialismu“ považoval rok 1952, kdy byl odvolán z politických funkcí. Namísto toho byl roku 1970 vyloučen z KSČ a bylo mu odňato právo přednášet na univerzitě. Zemřel v Praze roku 1979.

• Naše cesta k socialismu (1948)
• Julius Fučík – revoluční novinář (1950, spolu s J. Rybákem)
• Vytvoříme z plzeňského kraje nezdolnou tvrz míru a socialismu (1950)
• Za krásnou, šťastnou, socialistickou Prahu (1951, spolu s V. Krutinou)
• O stranické práci (1951, spolu s B. Köhlerem a M. Pastyříkem)
• "Malý kousek nebe"(1963)