Giulio Cesare Vanini

Narodil se v lednu 1585 v městečku Taurisano (jihovýchodní Itálie, provincie Lecce) do rodiny bohatého úředníka.[2] V roce 1603 vstoupil do karmelitánského řádu a přijal řádové jméno Gabriel.[3] Studoval právo, filozofii a teologii na univerzitách v Neapoli a v Padově. Svými názory a politickými postoji vzbudil nelibost svých řádových představených, generál karmelitánského řádu ho v roce 1612 odvolal z Padovy, chystal se ho disciplinárně potrestat[2] a přeložit do odlehlého kláštera.

V témže roce Vanini s pomocí anglického vyslance v Benátkách uprchl do Anglie, v červenci 1612 vystoupil z katolické církve a přijal anglikánskou víru. Později však obnovil styky s katolickou církví a požádal papeže o omilostnění a o zproštění příslušnosti ke karmelitánskému řádu. V roce 1614 byl zatčen na příkaz arcibiskupa z Canterbury (mimo jiné pro obvinění ze styků s vězněnými katolíky), ale podařilo se mu z vězení i z Anglie uprchnout.

V Paříži se v létě 1614 přihlásil k zásadám tridentského koncilu, aby dokázal upřímnost svého návratu ke katolické víře. Poté navštívil Řím a žil několik měsíců v Janově, kde soukromě učil filozofii. Když však v lednu 1615 inkvizice zatkla jeho přítele a Vanini se bál stejného osudu, odešel do Lyonu, kde vydal práci Amphitheatrum, která byla formálně zaměřena proti ateismu a měla Vaniniho očistit v očích inkvizice.[3]

Později se vrátil opět do Paříže, kde hledal ochranu ve svobodomyslných kruzích francouzské šlechty. Zde v prostředí relativní intelektuální svobody v roce 1616 vydal panteisticky laděnou práci De admirandis naturae.[3] Kniha měla veliký úspěch, ale teologická fakulta Sorbonny toto dílo odsoudila k veřejnému spálení.[4]

Vanini odešel z Paříže, pobýval na několika místech a nakonec se uchýlil do Toulouse, kde byl v roce 1618 zatčen a v únoru 1619 odsouzen k trestu smrti pro bezbožnost.[3] Dne 9. února 1619 mu kat nejprve vytrhl jazyk,[5] pak byl Vanini upálen[pozn. 2] a popel byl rozmetán do větru.[4] Dle některých zdrojů ho těsně před upálením kat oběsil.[7]^:s.85 Na místě popravy je v Toulouse umístěna pamětní deska.

Z Vaniniho díla se zachovaly dva latinské spisy:

• Amphitheatrum aeternae providentiae divino-magicum, christiano-physicum, nec non astrologo-catholicum adversus veteres philosophos, Atheos, Epicureos, Peripateticos et Stoicos [Božsko–magické, křesťansko–fyzikální, jakož i astrologicko–katolické divadlo věčné prozřetelnosti proti starým filozofům, ateistům, epikurejcům, peripatetikům a stoikům], 1615. Dostupné online

Jde o 50 kapitol, v nichž se s velkou výmluvností vykládá učení filozofických směrů, které jsou uvedeny v názvu práce, tedy některých antických i novějších filozofů, ateistů, epikurejců, peripatetiků a stoiků. Tato učení jsou sice zároveň vyvracena, ale za použití dosti slabých argumentů.[8]

Pamětní deska umístěná na místě Vaniniho popravy, Toulouse

• De admirandis naturae reginae deaeque mortalium arcanis libri quatuor [O obdivuhodných tajemstvích přírody, královny a bohyně smrtelníků, knihy čtyři], 1616. Dostupné online

Vanini byl silně ovlivněn učením aristotelika Pietra Pomponazziho, jehož nazýval svým božským učitelem,[9] vliv na něho měly i spisy G. Cardana.[8] Z aristotelismu vyvodil v uvedené práci naturalistický panteismus.[5] Hlásal věčnost hmotného světa. Bůh je včleněn do přírody, je považován za sílu, která proniká světem jako jeho zákonitost,[10] božská síla je ztotožněna se zákonitým děním.[5] Člověk se svou duševní výbavou je závislý na vlivu podnebí, výživy, dědičnosti, avšak i na působení hvězd.[10] Ctnosti a neřesti vyplývají rovněž z fyzických podmínek lidského života.[6]

Kniha neobsahuje příliš hluboké úvahy, jsou to spíše lehké nápady. Ve formě dialogu jsou probírána vědecká zkoumání o různých fyzikálních a přírodně-historických námětech, přičemž není vždy zcela zřejmé, jaké je skutečné přesvědčení Vaniniho. V knize nalezneme i ujištění, že autor by tomu nebo onomu názoru věřil, kdyby nebyl vychován v křesťanské víře.[8] Tyto pravověrné deklarace však teology nepřesvědčily. Dílo bylo odsouzeno a římskokatolická církev zařadila v roce 1620 spis De admirandis naturae na Index zakázaných knih.[11]

Vanini bývá považován za průkopníka svobodného myšlení, který postavil rozum proti víře a středověké scholastické tradici.[12] Jeho myšlenky byly v lecčems blízké názorům Giordana Bruna,[10] s nímž měl i podobný osud. Hegel označil oba tyto myslitele za mučedníky filozofie.[13] Hölderlin připomněl Vaniniho památku básní,[14] kterou později zhudebnil Josef Matthias Hauer.