George Emil Palade

Narodil se roku 1912 ve městě Jasy, čtvrtém největším městě Rumunska a hlavním městě Moldavské župy. Jeho otec, Emil Palade, byl profesorem filozofie, matka, Constanta Cantemir-Paladeová, byla učitelkou. „Toto rodinné prostředí vysvětluje, proč jsem již v raném věku získal velký respekt ke knihám, učencům a vzdělání,“ napsal Palade ve svém životopise pro Nobelův výbor.[3] Vystudoval lyceum v Buzau a navzdory přání otce, aby stejně jako on studoval filozofii, zvolil obor lékařství a roku 1930 nastoupil ke studiu na lékařské fakultě Bukurešťské univerzity. Jeho doktorská práce byla z oblasti mikroskopické anatomie, na téma Nefron (základní stavební jednotka ledvin) u delfína obecného. Absolvoval v roce 1940 a po krátké epizodě praxe ve vnitřním lékařství se vrátil k vědecké kariéře.

Během druhé světové války sloužil v lékařském sboru rumunské armády. Po válce, roku 1946, odešel studovat do Spojených států. Pracoval několik měsíců v biologické laboratoři Roberta Chamberse na Newyorské univerzitě. A právě zde potkal belgického vědce Alberta Clauda, který zde vedl seminář o elektronové mikroskopii. „Byl jsem fascinován perspektivami jeho výzkumu a byl jsem velmi šťastný, když po krátké diskuzi po jeho semináři mě Claude požádal, abych nastoupil k němu do Rockefeller Institute for Medical Research na podzim téhož roku,“ napsal později Palade o klíčovém setkání svého života.[3]

V Rockefellerově institutu (z něhož se později stala Rockefellerova univerzita) pracoval nejprve s Georgem Hogeboomem a Walterem Schneiderem na postupech dělení buněk a vyvinul s nimi "sacharózovou metodu" homogenizace a dělení jaterní tkáně. Po Hogeboomově a Schneiderově odchodu z institutu (a také Claudově návratu do Belgie) se rozhodl navázat na Claudův výzkum v oblasti elektronové miskroskopie, která začala pronikat do takových struktur živé hmoty, o jakých se badatelům minulosti ani nesnilo. „Bylo to období intenzivní aktivity a velkého vzrušení, neboť se nám díky elektronovému mikroskopu odkrývala nová vrstva biologické struktury. Nečekaně bohatá a překvapivě jednotná pro prakticky všechny eukaryotické buňky,“ napsal o této etapě.[3] Dosáhl v ní značných úspěchů, když definoval jemnou strukturu mitochondrií, popsal část částic z cytoplazmy (později ribozomů), studoval ergastoplazmu i jemnou strukturu chemických synapsí. Jeho laboratoř získala takovou proslulost, že začala fungovat jako výcvikové středisko pro biologickou elektronovou mikroskopii.

Roku 1952 se stal občanem USA.[4]

V polovině 50. let se rozhodl spojit svůj nový zájem – elektronovou mikroskopii – s tím starým, problémem dělení buněk. Bezprostředním cílem bylo sledovat elektronovým mikroskopem buněčné dělení. Následným cílem pak bylo použít dělení jako prostředek k definování chemického složení a funkce nově objevených subcelulárních komponent. Při té příležitosti, společně s Philipem Siekevitzem, dokázali, že Claudem definované „mikrosomy“ byly fragmenty ergastoplazmy (jak Claude předpokládal již roku 1948). A také, že ribozomy byly ribonukleoproteinovými částicemi. Aby se dozvěděli více o funkci ergastoplazmy a ribozomů, začali morfologickou a biochemickou analýzu sekrece slinivky břišní u morčete. Výzkum se přitom rozštěpil na dvě linie. První se soustředila na dělení. Vedla k definici proenzymu (někdy nazývaného též zymogen) a k objevu segregace sekrečních produktů v cisternách endoplazmatického retikula. Druhá linie výzkumu se spoléhala především na autoradiografii. Odtud vzešly závěry o syntéze a intracelulárním zpracování bílkovin pro export. Krom těchto dvou základních linií se též okrajově věnoval endotelovým buňkám krevních kapilár a přinesl některé průlomové objevy, na něž navázali jiní badatelé. V polovině 60. let začal výzkum membránové biogeneze v eukaryotických buňkách za použití jednak ergastoplazmy savčích hepatocytů, jednak thylakoidních membrán zelených řas (Chlamydomonas reinhardtii). Tyto studie ukázaly, že "nová" membrána se vyrábí expanzí "staré", již existující membrány, a že nové molekuly jsou asynchronně vkládány a náhodně rozdělovány do expandující membrány.

Roku 1973 opustil Rockefeller University a nastoupil na Yale University Medical School. „Hlavním důvodem přestupu bylo moje přesvědčení, že přišel čas na interakci mezi novými disciplínami buněčné biologie a tradičními oblastmi zájmu lékařských fakult, jako jsou patologie či klinická medicína“. Na Yalu působil do roku 1983. Závěr své vědecké a akademické kariéry pak spojil s Kalifornskou univerzitou v San Diegu, kde se stal i děkanem pro studijní záležitosti.[5] Roku 2001 odešel do důchodu.[4] Nikdy neztratil kontakt s Rumunskem a rumunskou vědou, zejména s Institutem buněčné biologie a patologie N. Simionesca, který posléze vedla jeho dlouholetá spolupracovnice Maya Simionescuová.[5]

Od roku 1961 byl členem Národní akademie věd USA (National Academy of Sciences). Roku 1966 obdržel Lasker Award, roku 1967 Gairdner Special Award, roku 1970 Hurwitz Prize (s Albertem Claudem a Keithem Porterem) a roku 1974 konečně nejprestižnější ocenění ve svém oboru, Nobelovu cenu. Získal též E. B. Wilson Medal (1981) a National Medal of Science (1986).

Roku 2006 rumunská veřejnoprávní stanice Televiziunea Română uspořádala televizní soutěž 100 největších Rumunů, v originále Mari români (dle licencovaného modelu BBC 100 největších Britů), v níž měli hlasující hledat největší osobnosti rumunských dějin. Palade obsadil 48. místo.[6]

Byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Irina Malaxa. Po její smrti se roku 1970 podruhé oženil, s Marilyn Gist Farquharovou, rovněž cytoložkou. Měl dvě děti, syna Philipa Paladeho z prvního manželství a dceru Georgii Palade Van Duzenovou z druhého.[3]