Delfín obecný

Délka jeho těla činí 1,5–2,6 m, hmotnost 80–140 kg výjimečně i více.[2] Je tedy menší než delfín skákavý. Jeho tělo je štíhlé, základní zbarvení hnědé až černé, na břiše bělavé, na bocích světlé skvrny a pruhy. Hlava je zaoblená, zobák poměrně úzký a dlouhý. Má 46 až 55 drobných zubů v každé polovině horní čelisti a 40 až 50 v každé polovině dolní čelisti.[2] Hřbetní ploutev je ostrá, srpovitě zahnutá, prsní ploutve zakřivené.[3]

Delfín obecný je rozšířen téměř ve všech mořích od tropického po mírné pásmo. Žije zejména v pobřežních vodách, kde je dostatek potravy. Je nejpočetnějším druhem delfína. Velikost populace je neznámá, odhaduje se na několik miliónů jedinců.[4]

Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích. Upřednostňuje hluboké vody v pobřežních oblastech, často se za účelem lovu kořisti sdružuje mnoho skupin dohromady a jindy spolu různé skupiny soupeří.[5] Ke spánku využívá jen polovinu mozku, druhou hemisférou je bdělý, přičemž obě poloviny může střídat. Plave maximální rychlostí přinejmenším 40 km/h (a možná až 60 km/h) s maximální hloubkou ponoru 300 metrů. Má silnou ocasní ploutev, ta mu umožňuje dlouhé skoky nad hladinu i poskakování ve vzpřímeném postoji za pomoci rychlých úderů o hladinu. Profil kůže mu ale k plavání nepomáhá.[6] Pod vodou je schopen zůstat až 10 minut na jedno nadechnutí, ale většinou se vynořuje častěji. Domlouvá se pomocí echolokace na frekvencích 1000 Hz–150 kHz.[7] Březost trvá 10–11,5 měsíce, období rozmnožování je jaro a podzim, v tropickém pásmu celoročně. Samice rodí jedno mládě. Mláďata se rodí ocasem napřed a dosahují délky 0.8–1 m a hmotnosti přibližně 10 kg. Delfíni se dožívají až 30 let.[8]

Jeho nejčastější potrava jsou sledi a makrely, doplňují je hlavonožci. Loví společně, ve skupině shánějí ryby k sobě a nahánějí je k hladině.

Delfín obecný byl znám již v době antiky mezi Řeky a Římany a hrál důležitou roli v jejich mytologii. Rovněž vystupuje v příbězích, předávaných z generace na generaci, ve kterých vozili malé děti na hřbetě jako koně a zachraňovali tonoucí. První, kdo jej pojmenoval "delfín" a poznal, že se jedná o savce, byl Aristoteles. Carl Linné jej v roce 1758 pojmenoval Delphinus delphus.[4] O výjimečnosti vztahu kytovců s člověkem mluví nástěnné malby (Grotta del Genovese), freska delfína ze 17. století př. n. l. nalezená na ostrově Knossos v Řecku[9] nebo nalezené mumifikované tělo delfína v Norsku v Askollen, Vestfold.[10] Zobrazení delfína se našlo také na starověkých mincích.[9]

Jako většina kytovců i delfín obecný má velký a těžký mozek s výrazným neokortexem, šedá kůra mozková je tu hojnější než u většiny savců (s výjimkou opic), ale méně hojná než u člověka.[11] Schopnost učení, opakování a porozumění pojmům je u delfínů prokázaná.[12] Tuto duševní činnost lze vypozorovat ve volné přírodě zejména při lovení ve skupině, při námluvách a hře. Např. jsou také schopni rozvazovat uzly na rybářských sítích, útočit na smluvený signál písknutí, nahánět ryby ve formacích apod.[13] U delfínů držených v zajetí byla prokázána schopnost používat sled pojmů např. "sahat - míč - ocas - hledat - talíř".[14]

Delfín obecný se velmi často dostane do průmyslově používaných sítí určených pro lov ryb, ještě v roce 1988 bylo takto chyceno až 100 tisíc jedinců. Díky zlepšenému způsobu rybolovu a přísnějším nařízením byl tento počet od té doby značně snížen. Země s velrybářskou tradicí dodnes loví i delfína obecného, zejména Japonsko a Norsko, na základě rozhodnutí Mezinárodní velrybářské komise, tzv. klauzule o "výjimce pro domorodce". Další negativní vliv je kontaminace mořských vod zejména v pobřežních oblastech. Zejména jedinci žijící ve Středozemním moři jsou vysoce kontaminovaní rtutí, freony a těžkými kovy.[15] K chovu v zajetí se delfín obecný na rozdíl o delfína skákavého nebo kosatek černých příliš nehodí, většinou odmítá spolupracovat a takoví jedinci zpravidla do roka uhynuli. Často také páchali sebevraždy naražením do stěny nádrže.[16]