Geldernské vévodství

O hrabství lze hovořit od roku 1096, kdy je Gerard III. z Wassenbergu v písemných pramenech poprvé uveden jako „hrabě z Guelders“ Gerard I. Hrabství bylo tehdy součástí Dolnolotrinského vévodství. Syn hraběte Gerarda Gerard II. v roce 1127 získal hrabství Zutphen v severním Hamalandu sňatkem. Ve 12. a 13. století Geldern rychle expandoval po proudu řek Máza, Rýn a IJssel a dokonce si nárokoval nástupnictví v Limburském vévodství, dokud v roce 1288 nestál na poražené straně v bitvě u Worringenu. Přesto se hrabství dále rozrůstalo, když získalo města Veluwe a Nijmegen.

Reginald IV., vévoda geldernský a jülišský

V roce 1339 byl hrabě Reginald II. povýšen na vévodu císařem Ludvíkem IV. Bavorem. Poté, co v roce 1371 vymřel rod Wassenbergů, zvítězil ve válce o nástupnictví Vilém I. z Jülichu. Jülišské a geldernské vévodství pak bylo v personální unii. V roce 1423 přešlo Geldernské vévodství pod vládu rodu Egmondů, díky přízni Zikmunda Lucemburského. O území měl však eminentní zájem burgundský vévoda Karel Smělý a po mnoha peripetiích ho skutečně získal roku 1473. Území zakomponoval do Burgundského vévodství. Ovšem tento stav trval jen krátce, neboť po Karlově porážce a smrti v bitvě u Nancy v lednu 1477 místní za vévodu znovu uznali nástupce z rodu Egmondů Adolfa. Následně Guelders ovládl císař Svaté říše římské Maxmilián I., manžel dcery a dědičky Karla Smělého Marie.

Posledním samostatným vévodou z Guelders byl Adolfův syn Karel z Egmondu (vládl 1492–1538), kterého si za vévodu zvolili občané Geldernu poté, co byli rozčarováni z Maxmiliánovy vlády. Aby tento post Karel vůči císaři uhájil, byl nucen se spojit s Francií. Bojoval s Maxmiliánovým vnukem Karlem Habsburským (který se stal císařem Svaté říše římské jako Karel V. v roce 1519) v tzv. Geldernských válkách. Byl značně úspěšný, takže vévodství dokonce územně rozšířil. Vévodství odkázal vévodovi Vilémovi z Jülich-Cleves-Bergu. Ten se snažil jít ve stopách Karla z Egmondu a uzavřel spojenectví s Francií. Alianci upevnil politickým sňatkem s neteří francouzského krále Františka I. Janou III. Navarrskou (která údajně musela být zbičována, aby se sňatku podřídila). Ale Francouzi se ukázali nepevnými spojenci a Vilém vévodství neudržel. V roce 1543, podle podmínek smlouvy z Venlo, jež uzavírala jednu z italských válek mezi Francií a Habsburky, ho přepustil císaři Karlu V. Ten ho zapojil do tzv. Sedmnácti provincií, neboli do tzv. Habsburského Nizozemí. Od té doby byla existence vévodství již čistě formální, nezávislou existenci již nikdy neobnovilo. V pozdějším vývoji bylo historické území rozděleno mezi Nizozemsko a Německo.