Fulko V. z Anjou

Fulkova hraběcí pečeť

Fulko se narodil někdy mezi léty 1089–1092 jako syn hraběte Fulka IV. z Anjou a jeho čtvrté manželky Bertrady z Montfortu, dcery Šimona z Monfortu. Brzy po narození syna v roce 1092 Bertradu unesl[pozn. 1] francouzský král Filip I. a oženil se s ní, přestože i on byl ženatý s Bertou Holandskou.[4]

Fulko, který měl údajně špatnou paměť na jména,[5][6] se roku 1109 po otcově smrti stal hrabětem z Anjou a o rok později své panství dále rozšířil, když se oženil s Ermengardou,[pozn. 2] dcerou hraběte Eliáše I. z Maine a jeho jedinou dědičkou. V bojích mezi francouzským králem Ludvíkem VI. a anglickým králem Jindřichem I. byl na straně francouzského krále.

Na stranu Jindřicha I. přešel teprve v červnu 1119, když se provdala jeho dcera Matylda za králova syna Viléma Adelina. Po Vilémově tragické smrti následujícího roku král Jindřich zadržel Matyldin vdovský podíl, čímž znovu vzplanuly vzájemné spory s hrabětem z Anjou.[9]

Fulkův stříbrný

V roce 1120 vykonal hrabě pouť do Svaté země, kde se stal jakýmsi přidruženým členem nově vzniklého rytířského řádu templářů. Po návratu z pouti Fulko věnoval templářům 30 anjouských liber.[10] Roku 1127 byl Vilém Clito, Fulkův bývalý zeť, uznán flanderským hrabětem a anglický král Jindřich v obavě před uplatněním Vilémova nároku na Normandii navrhl Fulkovi manželské spojení své dědičky Matyldy a Fulkova syna Geoffroye.[8] Dynastická svatba se konala v červnu 1128. Když téhož roku jeruzalémský král Balduin II. hledal manžela pro svoji dceru Melisendu a vyslal za tím účelem poselstvo do Francie, francouzský král Ludvík VI. mu doporučil hraběte z Anjou.[11]

Svatba Fulka a Melisendy na dobové iluminaci

Svatá země roku 1135

Fulko se v doprovodu Huga z Payns vydal na jaře 1129 do Palestiny, kde se 2. června oženil s dědičkou jeruzalémského království Melisendou.[12] Zdá se, že evropský kontinent opustil spíše v touze naplnit ideál křesťanského vládce než aby toužil po uchvácení lén.[13]

S tchánem se zúčastnil neúspěšného tažení proti Damašku a po roce 1130 také umravňování příliš ambiciózní antiochijské kněžny Alice.[pozn. 3][14] Balduin Jeruzalémský zemřel v srpnu 1131.

Fulko se stal spoluvládcem Jeruzalémského království a po nástupu na trůn se musel nejdříve mezi odbojnými křižáckými vládci prosadit, protože nikdo z nich se nechtěl považovat za jeho leníka. Střetl se s Ponsem z Tripolisu a Joscelinem, vládcem Edessy. Se svou chotí jako spoluvládkyní se zpočátku nechtěl dělit o moc a do důležitých funkcí jmenoval své francouzské stoupence.[16] Rozpory v království a silná podpora královny mezi poddanými jej posléze přiměly ke změně názoru a s manželkou se dohodl na formě spoluvlády, jež byla zřejmě původně i zakotvena v manželské smlouvě.[17]

Byl donucen potlačit nový pokus kněžny Alice o získání vlády nad Antiochií a poté ji vykázal znovu do Latakie. Vládu nabídl Raimondovi z Poitiers, mladšímu synovi akvitánského vévody, který lákavou nabídku přijal, v převlečení doputoval na Východ a za pomocí lsti se oženil nikoli s Alicí, ale s její malou dcerou Konstancií. Tím se za Fulkovy pomoci stal vládcem v antiochijském knížectví.[18] V roce 1137 Fulko vytáhl na pomoc Tripolisu, který napadl Zengí. Zengímu se však podařilo nečekaným útokem křižáky porazit a král se spolu se svou družinou musel uchýlit na hrad Montferrand, který Zengí vzápětí oblehl. Po krátkém obléhání Zengí nabídl králi volný odchod rytířů výměnou za postoupení hradu. Král s návrhem souhlasil. Přes relativně umírněné Zengího požadavky mu zisk hradu umožnil kontrolovat vstup do údolí řeky Orontes.[19][20]

Fulko svého diplomatického umu využíval při sporech mezi jednotlivými muslimskými vládci ve svůj prospěch a neváhal v případě potřeby uzavírat spojenectví s jednou z muslimských stran. Roku 1139 pomohl za pravidelnou měsíční úplatu[pozn. 4] Damašku obléhanému mosulským atabegem Zengím, který se po spatření křižáckého vojska raději stáhl bez boje. Damašský vládce Unur poté navštívil dvůr v Akkonu, Jaffě a Jeruzalému.[21] Fulkovi se podařilo na jihu království vybudovat ochranný val v podobě hradů a pevností, které měly chránit jižní hranici a zároveň v případě potřeby sloužit jako základna pro výboj na jih od Mrtvého moře.

Za jeho vlády sílil příliv nových obyvatel a města obnovila hospodářské vztahy se Západem i Východem. Díky králově péči nezískalo žádné z italských měst obchodní monopol a mezi podílníky na obchodním podnikání se zařadilo jihofrancouzské město Marseille. Jeruzalémské království postupně znásobilo své zisky. Fulko byl tolerantní i vůči náboženským zvyklostem obyvatel, muslimové měli rozsáhlé svobody a jakobité s Armény byli pod královou ochranou. Stejně tak se mohli svobodně projevovat i věřící východního ritu.[22] Latinské kláštery získaly od královského páru četná nadání.

Smrt Fulka V. z Anjou

Dne 7. listopadu 1143 si královský dvůr při pobytu v Akkonu na přání královny vyjel na projížďku. Během ní králův kůň zakopl a svého jezdce shodil. Při pádu jej udeřilo těžké sedlo do hlavy. S hrozivou ránou na hlavě přenesli krále v bezvědomí zpátky do Akkonu, kde o několik dní později na následky zranění zemřel.[23]

Králova nečekaná smrt na lovu vyvolala vážnou krizi v království. Oba jeho synové Balduin a Amaury z manželství s Melisendou byli nezletilí a vlády se ujala vdova jako regentka. Oslabení království využily antiochijské knížectví a edesské hrabství k tomu, aby se zcela osamostatnily.[24] Fulkova smrt usnadnila mosulskému atabegovi Zengímu dobytí Edessy na konci roku 1144.[25]

I. ∞ 1110 Ermengarda z Maine († 1126)

• Geoffrey V. z Anjou (1113 – 1151) – hrabě z Anjou
• Sibyla z Anjou (1112 – 1165) – I. ∞ 1123 Vilém I. Flanderský; II. ∞ 1134 Dětřich I. Flanderský
• Matylda z Anjou (1107–1154) ∞ Vilém Adelin
• Eliáš II. z Maine († 1151) – hrabě z Maine

II. ∞ 1129 Melisenda Jeruzalémská (asi 1105 – 1161)

• Balduin III. Jeruzalémský (1130–1162) – jeruzalémský král
• Amaury I. Jeruzalémský (1136–1174) – jeruzalémský král