Franz Pfeifer

Pocházel z vlivné českoněmecké rodiny. Jeho otcem byl průmyslník Franz Pfeifer starší (1806–1845). Bratr Julius Anton Pfeifer (1834–1906) působil rovněž jako průmyslový podnikatel. Synovec Heinrich Pfeifer (1862–1936) působil coby nakladatel, tělovýchovný aktivista a politik. Další synovec Julius Pfeifer (1864–1934) podnikal v průmyslu. Spřízněn byl i s podnikatelem Johannem Josefem Münzbergem (jeho manželkou byla Johanna rozená Münzberg, dcera J. Münzberga). Švagrem Franze Pfeifera byl českoněmecký politik Franz Klier (1819–1884). Měl tři syny; Franz Pfeifer byl inženýrem a majitelem cihelny v Praze, Victor Pfeifer působil jako lékař ve Vídni a Robert Pfeifer se koncem století uvádí jako posluchač vídeňské zemědělské vysoké školy.[4][5]

Franz Pfeifer vychodil reálnou školu v České Lípě. Vystudoval pražskou polytechniku, kde se coby student zapojil do dění v revolučním roce 1848. V letech 1849–1861 působil v rakouské armádě, hned zpočátku se účastnil tažení v Uhersku, kde onemocněl cholerou a jeho stav již byl považován za beznadějný. Ovšem díky fyzické odolnosti se z nemoci vyléčil. V roce 1854 byl účasten krymské války a roku 1859 tažení v Itálii. Z armády odešel v hodnosti nadporučíka. Věnoval se pak správě svého zemědělského statku v Újezdu nade Mží, který se brzy stal vzorovým zemědělským podnikem. Zaváděl zde moderní agronomické postupy. V roce 1862 zavedl jako první na Plzeňsku používání anglického žacího stroje. Zřídil továrnu na líh a kvasnice. Pro své zaměstnance postavil dělnické domky. Angažoval se i ve veřejném a politickém životě. V roce 1863 založil v Tuškově okresní zemědělský a lesnický spolek. V roce 1868 zde založil spořitelnu a záložnu, kterou sám vedl. Byl okresním starostou v Touškově. Již v roce 1865 mu Město Touškov udělilo čestné občanství. V domovském Újezdu vykonával funkci místního školního inspektora a zasadil se zde o výstavbu nové školy.[4][5]

Ve volbách roku 1879 byl zvolen do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor). Zastupoval velkostatkářskou kurii.[6]

Národní listy ho uváději jako státoprávně (pročesky) orientovaného konzervativního velkostatkáře,[7] ovšem seznam nově zvolených poslanců v listu Das Vaterland ho naopak řadí mezi ústavověrného (centralistické, provídeňské) poslance.[8] Na Říšské radě se v říjnu 1879 uvádí jako člen staroněmeckého Klubu liberálů (Club der Liberalen).[9] Ve vídeňském parlamentu byl aktivní zejména v živnostenské komisi. Sám byl dlouholetým členem plzeňské obchodní a živnostenské komory. V 70. letech 19. století také zastával funkci náhradníka v zemské komisi pro revizi pozemkové daně.[5]

Kromě toho byl aktivní i v zemské politice. Ve volbách v roce 1872 byl zvolen ve velkostatkářské kurii (nesvěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu.[10] Mandát zde obhájil i ve volbách v roce 1878.[11] Uvádí se jako člen Strany ústavověrného velkostatku (provídeňsky, centralisticky orientovaná platforma, odmítající české státoprávní aspirace).[12] Patřil mezi nejaktivnější poslance a pracoval zejména v komisi pro okresní a obecní záležitosti a od roku 1877 v zemské zemědělské radě (od roku 1880 v jejím užším výboru). Ve volbách v roce 1883 byl ústavověrný velkostatek poražen federalisticky orientovanou Stranou konzervativního velkostatku a Pfeifer tak svůj mandát ztratil.[5]

Do zemského sněmu se po delší přestávce vrátil ještě ve volbách v roce 1895, nyní za kurii venkovských obcí (obvod Teplice, Duchcov, Bílina). Uvádí se jako německý liberál (Německá pokroková strana).[13]

Byl předákem českoněmeckých hospodářských a zemědělských sdružení. Předsedal Německému ústřednímu svazu pro Čechy a spoluzakládal a vedl Ústřední svaz německých zemědělských společenství. Podílel se na rozdělení zemské zemědělské rady na německou a českou sekci a až do své smrti pak byl předsedou německé sekce. Měl velký podíl na zřízení Dělnické úrazové pojišťovny pro Čechy (od roku 1889 byl jejím prezidentem). Zastával i další posty ve vedení průmyslových podniků. Byl prezidentem akciových cukrovarů v Žatci a Kryrech, členem správní rady Union banky nebo České severní dráhy.[4][5]

Za své zásluhy získal Řád železné koruny III. třídy.[13] Zemřel v únoru 1897 po několikaměsíční těžké nemoci.[5]