František Antonín II. z Thun-Hohenštejna

Hrabě František Thun, kresba Františka Krišpína z roku 1867.

Jeho otec byl hrabě František Antonín I. z Thun-Hohenštejna (1786–1873). Bratr Leopold Lev z Thun-Hohenštejna (1811–1888) působil jako český místodržící a rakouský ministr, další bratr Fridrich z Thun-Hohenštejna (1810–1881) byl diplomatem a politikem. Roku 1846 se František Antonín oženil s Marií Magdalenou Königovou (1810–1899). Žil na rodovém sídle v Děčíně.[1] Měli tři dcery a tři syny.[2] Kvůli mesaliančnímu sňatku s Königovou[5] i dalším rozporům s otcem se František Antonín II. vzdal nástupnických práv pro své potomky.[1]

V mládí působil spolu s otcem na správě panství. V době před rokem 1848 zasedal na původním stavovském zemském sněmu, kde tvořil stavovskou opozici. V roce 1839 se stal vrchním ředitelem pražského ústavu pro chudé a zasloužil se o rozvoj sociální péče v hlavním městě Českého království. Zajímal se o literaturu a umění, byl členem Společnosti vlasteneckých přátel umění a roku 1839 se stal ředitelem, později prezidentem české Krasoumné jednoty. Zasloužil se o vznik profesionální památkové péče.[2][6] Od konce 30. let provozoval ve svém Thun-Hohenštejnském paláci v Praze umělecký salon, kam zval pražské aristrokraty a umělce.[5] Sám obstojně maloval a kreslil. Zajímala ho rovněž frenologie (dobově populární nauka o souvislosti mezi tvarem lebky a povahovými vlastnostmi lidí).[5]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického života. V březnu 1848 se stal členem Národního výboru (původně Svatováclavský výbor).[2] Byl jedním ze tří jeho šlechtických členů.[7] Působil taky jako jeden z velitelů Národní gardy. Poté, co se jeho bratr Leopold Lev Thun-Hohenstein stal ministrem vyučování, nastoupil na jeho rezort jako ministerský rada do vedení referátu umění. Ve funkci vysokého úředníka ministerstva setrval po devět let, do odchodu bratra z čela rezortu.[2]

Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii venkovských obcí (volební obvod Děčín – Benešov – Česká Kamenice) do Českého zemského sněmu. Jako nezávislý kandidát.[8][9] Byl rovněž členem zemského výboru, kde setrval po celé šestileté funkční období sněmu. Politicky patřil do frakce konzervativního velkostatku, kterou vedl jeho bratr Leopold Lev Thun-Hohenstein a Jindřich Jaroslav Clam-Martinic.[2] Šlo o konzervativní a federalistickou formaci, která podporovala české státoprávní požadavky.

Engelbert Seibertz: Karikatura Josefa Mánesa

V letech 1842-43 docházel na setkání umělců na nedělních večerech pořádaných hrabětem Thunem německý malíř a karikaturista Engelbert Seibertz. Karikatury, které zde vytvořil, vyšly knižně v roce 1928 v pražském nakladatelství Láďa Ehrlich a Ota Lebenhart.[10] Na nich mezi jiným zobrazil i Antonína a Josefa Mánese, kteří se večerů též zúčastňovali.

František Kožík zachytil v životopisném románu Josef Mánes fiktivní setkání Engelberta Seibertze a Josefa Mánese na večeru umělců u hraběte Thuna, kde vznikla i Mánesova karikatura. Seibertz zde měl vyslovit názor, že Mánes je velmi podobný Ferenci Lisztovi.[11]