František Zavřel (spisovatel)

Po studiích Zavřel pracoval jako koncipient u krajského soudu v Praze, od roku 1912 jako praktikant u krajského soudu v Chrudimi. Do 1. světové války nebyl odveden, podle svých vzpomínek dokonce opakovaně, kvůli srdeční vadě. Roku 1915 od soudu odešel a stal se koncipientem u významného chrudimského advokáta Viléma Sýkory.

Už za války se snažil získat místo v Praze; po vzniku Československa nejprve žádal na nově vzniklém ministerstvu vnitra, nakonec však byl na jaře 1919 přijat na Ministerstvo práce, obchodu a živností jako ministerský koncipista v prvním oddělení (řešilo úkoly týkající se průmyslové agendy, tvoření syndikátů, finančních, daňových a obecně hospodářko-politických záležitostí).[5] Během 20. let si stěžoval, že byl opakovaně „preterován“, tj. přeskočen v postupu služebně mladšími kolegy.

Po aféře s románem Fortinbras byl Zavřel v únoru 1931 předčasně penzionován, a to na vlastní žádost, protože podle svých vzpomínek byl nepravdivě informován, že při propuštění z rozhodnutí ministerstva přijde o nárok na penzi. Ta však byla nízká; Zavřel si tedy udělal advokátské zkoušky[6] a otevřel si advokátní kancelář.[7] V advokacii se mu však nedařilo, podle jeho vzpomínek kvůli všeobecné hospodářské krizi; po roce 1934 se tak vrátil na literární dráhu.

Kontakt s českými fašisty udržoval František Zavřel už od třicátých let a byl členem Národní obce fašistické; v roce 1940 vstoupil do Vlajky. Aktivně na sebe a na své dílo upozorňoval přední představitele Protektorátu (K. H. Frank, Emanuel Moravec) i představitele kolaborace (Jan Rys-Rozsévač). Jak se šetřením Sicherheitsdienstu na jaře 1940 ukázalo, sám Zavřel byl podle norimberských zákonů židovský míšenec (prapradědeček Streissler z matčiny strany byl pokřtěný Žid a praprababička Jerusalemová z otcovy strany byla dokonce Židovka), tato informace však nebyla na pokyn K. H. Franka proti němu využívána.[8]

V roce 1941 byl na vlastní žádost opět povolán na úřednické místo, jako odborový rada na Ministerstvu obchodu. Byl však zařazen do stejné platové třídy jako v době odchodu. S tím nebyl spokojen a snažil se o získání lepšího postavení, mj. intervencemi u ministra Emanuela Moravce. Snaha o získání lépe hodnoceného místa s nejvyšší pravděpodobností souvisela i s jeho sňatkem s Helenou Havlíkovou. V květnu 1944 byl jmenován vrchním odborovým radou na Ministerstvu lidové osvěty, které Emanuel Moravec řídil. Do úřadu ale pro zdravotní problémy nenastoupil, i když plat pobíral. Při příležitosti šedesátých narozenin obdržel vyznamenání – Čestný štít s orlicí sv. Václava, ale současně byl poslán do výslužby a nepomohla mu ani žádost ministrovi.[9]

Milada Pakůrová

Druhá manželka Helena a František Zavřel

Dle vlastních vzpomínek (kapitola Strž) utekl František Zavřel před maturitou do Vídně, kam ho měla doprovázet dívka, tehdy již zasnoubená. O dalších osudech tohoto vztahu se vzpomínky nezmiňovaly.[10]

Poprvé se František Zavřel oženil v prosinci 1925 s Marií Čejkovou, která mu v květnu 1926 porodila syna Františka. Manželství bylo rozloučeno již v dubnu 1926 a František Zavřel tento vztah ani existenci syna ve vzpomínkách či korespondenci téměř neuváděl.[11]

V březnu 1927 se Zavřel seznámil s Miladou Pakůrovou (19. 12. 1905[12] – 2. 5. 1938), dcerou vinohradského řezníka Antonína Pakůry.[p 1][13] Ta naopak jeho život i literární tvorbu ovlivnila výrazně a po její předčasné smrti na mozkový nádor jí věnoval sbírky básní a vzpomínky v pamětech.

V roce 1938 se Zavřel seznámil s Helenou Havlíkovou (* 1920) a 15. ledna 1941 se s ní oženil.[p 2][11][14] Dedikoval jí své vzpomínky Za živa pohřben, ve kterých věnoval seznámení se svou druhou manželkou samostatnou kapitolu. Oběma ženám (Miladě Pakůrové a Heleně Havlíkové) věnoval i sbírku veršů Pomník Miladě a Heleně. 4. října 1944 se František Zavřel s manželkou Helenou rozvedl.[11] Důvodem nejspíš byl blížící se konec války a snaha, aby s ním nemusela sdílet existenční problémy. Bývalá manželka se po rozvodu znovu provdala, přesto Františka Zavřela navštěvovala v roce 1945 ve vyšetřovací vazbě. František Zavřel v bytě své bývalé manželky též po nějakou dobu žil.

Po II. světové válce byl Zavřel vyšetřován pro podezření z kolaborantství, období od května do září 1945 strávil ve vyšetřovací vazbě. Podruhé byl zatčen v září 1946, kdy mu bylo prokázáno členství ve Vlajce. Propuštěn byl v říjnu 1946; v říjnu 1947 bylo řízení zastaveno, jako důvod byla uvedena duševní choroba. Ještě předtím, v listopadu 1946, mu byla odebrána penze a bylo požadováno přes čtvrt miliónu Kčs jako náhrada mzdy vyplacené v období Protektorátu. Dne 20. listopadu 1947 byl zcela zubožený nalezen v pražských Letenských sadech, kde přespával; ačkoliv byl ihned převezen do nemocnice Na Františku, 4. prosince 1947 po několika záchvatech mrtvice zemřel.[15] Zpráva o jeho úmrtí byla zveřejněna více než po měsíci.[16]

Eduard Burget, který věnoval Františku Zavřelovi rozsáhlou disertační práci, zhodnotil jeho protektorátní činnost takto:[4]

Starší zdroje (dokonce i Lexikon české literatury) označovaly Františka Zavřela za druhého manžela herečky Evy Vrchlické (1888–1969), je to ale vzájemně přebíraný omyl. Vrchlická sice hrála v Zavřelových dramatech Dravec, Kristus, Nesmrtelná milenka a Panna,[17] ovšem jejím druhým manželem ve 20. letech byl jeho bratranec, hoteliér Edmund Zavřel (1891–1940).[4] Sám Zavřel ve svých vzpomínkách Za živa pohřben Vrchlickou zmiňuje bez uvedení jména jen jako „mladší dceru“ Jaroslava Vrchlického, jehož choval v oblibě a počátkem století dvakrát navštívil; ve 20. letech prožíval lásku k Miladě Pakůrové.[10]

Dramatik František Zavřel býval také občas zaměňován se svým bratrancem, Edmundovým starším bratrem Františkem Zavřelem (1878–1915), režisérem v Divadle na Vinohradech,[18] Národním divadle[19] a v zahraničí.[p 3] Na mimopražských scénách působil od 20. let třetí jmenovec, operní barytonista a příležitostný režisér František Zavřel (1901 – po 1986?).[21][22]

Ve svých, jinak laskavých, vzpomínkách Byla jsem na světě napsala Olga Scheinpflugová o Zavřelovi: „postrach české divadelní dramaturgie, muž ctižádosti a malého nadání. (…) Nenapsal jediné slušné drama, ale vytvořil velikou tragikomickou postavu autorské ctižádosti, která byla ochotna obětovat všechno, čest a nakonec i život, za to, aby slyšela svá zbytečná slova na jevišti.“[23]

Podle jeho autobiografie Za živa pohřben a s citacemi z jeho děl vznikla divadelní hra Ladislava Stýbla Heroika aneb Play Zavřel, kterou nastudovalo brněnské Divadlo Čára v roce 2006 (dramaturg Přemysl Hnilička, režie Zdeněk Čecháček Turba, v roli Zavřela Jiří Bartoň).[24][25] Text chybou dramaturga obsahuje informaci o sňatku s Evou Vrchlickou.

Knižní vydání:

• 1912 – Simson (tragoedie o 1 dějství, vydal Bursík a Kohout, Praha)
• 1915 – Don Juan (tragoedie v 5 dějstvích, vydal Springer, Praha); Oidipus a Jokasta (slavnostní jevištní hra) a Simson a Delila (tragoedie ve třech dějstvích, vydal Josef Springer, Praha)
• 1919 – Boleslav Ukrutný (tragoedie o třech dějstvích, vydal Stanislav Minařík, Praha)
• 1920 – Návrat (tragoedie ve třech dějstvích, vydal Máj, Praha)
• 1922 – Král Přemysl Otakar druhý (tragoedie ve třech dějstvích, vydal Stanislav Minařík, Praha, 1921); Dravec (drama ve 3 dějstvích, vydal B. Kočí, Praha); Kamenný host (tragedie, vydal Hašler, Praha)
• 1923 – Vzpoura (drama ve 3 dějstvích, vydal Švejda, Praha, 1923); Oba Kokoškové (veselohra ve 3 dějstvích a 7 proměnách, vydal Švejda, Praha)
• 1924 – Boxerský zápas (veselohra o 5 dějstvích, vydal Evžen K. Rosendorf, Praha, 1924); Mrtvý (veselohra ve třech dějstvích, vydal Fr. Borový, Praha)
• 1925 – Vykupitel (veselohra o třech dějstvích a dvou proměnách, vydala Zora, Praha)
• 1926 – Dědečkem proti své vůli (komedie o 3 dějstvích, vydala Zora, Praha)
• 1927 – Nesmrtelná milenka (komedie o pěti dějstvích, vydal F. Topič, Praha); Vykutálený paroháč (komedie, Zora, Praha)
• 1928 – Veselohra s letcem (o 3 dějstvích, vydala Zora, Praha)
• po r. 1934 – Každý svého nebožtíka (veselohra o 3 dějstvích, vydal E. J. Rosendorf, Praha); Panna (veselohra o 3 dějstvích, vydal E. Rosendorf, Praha)
• 1935 – Hus (předehra k slavnostní jevištní hře "Jan Žižka z Trocnova", vydal Kruh přátel dramatikových, Praha); Jan Žižka z Trocnova (slavnostní jevištní hra o dvou dějstvích, vydal František Hanek, Praha); Každý svého nebožtíka; Panna (veselohry o třech dějstvích ; vydal František Hanek, Praha)
• 1937 – Heroika (dramata Kristus, Hus a Nietzsche, vydala Cesta, Praha)
• 1940 – Valdštýn (drama o 5 dějstvích, vydal L. Mazáč, Praha)
• 1941 – Polobozi (dramatická pentalogie: Caesar, Kristus, Hus, Valdštýn, Napoleon vydal L. Mazáč, Praha)
• 1941 nebo 1944 (?) – Kost (veselohra ve třech dějstvích, vydal Jos. Kobosil, Praha)

Nevydané divadelní hry:

• Maličký veliký (Bambino di Praga), strojopis byl zabaven při domovní prohlídce v květnu 1946 a je součástí vyšetřovacího spisu (SOA Praha, fond Mimořádný lidový soud 1945−1948, sign. TK XXI − 15216/47, karton č. 28).[30]

Divadelní inscenace v Národním divadle v Praze:[17]

• Simson (Národní divadlo, 1921, libreto k opeře Rudolfa Zamrzly)
• Dravec (Stavovské divadlo, 1921–1922, hráli Rudolf Deyl starší, Eva Vrchlická, Eduard Kohout aj.)
• Boxerský zápas (Stavovské divadlo, 1924, hrál Vlasta Burian, Eduard Kohout, Saša Rašilov aj.)
• Nesmrtelná milenka (Stavovské divadlo, 1927, hráli Rudolf Deyl starší, Eva Vrchlická aj.)
• Panna (Stavovské divadlo, 1935, hráli Bedřich Karen, Eva Vrchlická aj.)
• Kristus (Stavovské divadlo, 1937, titulní role Eduard Kohout, dále hráli Václav Vydra starší, Bedřich Karen aj.)
• Valdštýn (Národní divadlo a Prozatímní divadlo, 1940–1942, premiéra 13. 11. 1940, titulní role Bedřich Karen a Josef Toman)
• Caesar (Národní divadlo a Prozatímní divadlo, 1942–1944, premiéra 7. 11. 1942, titulní role Zdeněk Štěpánek)

Divadelní inscenace v jiných divadlech (výběr):

• Národní divadlo Brno: Boleslav Ukrutný, 1920, v Divadle Reduta[31]
• Divadlo na Vinohradech Praha: Návrat, 1921[32]
• Národní divadlo Brno: Tři místo jednoho, 1924, v Divadle na Veveří
• Národní divadlo Brno: Vykutálený paroháč, 1928, v Divadle na Veveří
• Divadlo na Vinohradech: Jan Žižka z Trocnova, 1936
• Národní divadlo Brno: Valdštýn, 1940 (premiéra 6. 4.), v Divadle na Veveří
• Národní divadlo Brno: Dědečkem proti své vůli, 1941, v Divadle na Veveří
• Pěvecko-ochotnická jednota "Klicpera", Chlumec nad Cidlinou: Caesar, červenec? 1942[33][34]
• II. Tylův okrsek, Plzeň: Kost, 13. 11. 1942 ve Společenském domě Peklo[35][36]
• Malostranská beseda, Praha: Kost, 1944[36][37]
• Moravské divadlo Olomouc: Valdštýn, 1995[38]
• Společnost Dr. Krásy, Praha: Maličký veliký (Bambino di Praga), poprvé 30. 8. 2021 v Divadle Aloise Jiráska v Úpici[39], premiéra 16. 10. 2021 v Divadle v Celetné v Praze.[40]

(Uvedena pouze první vydání)

• Hanel (Báseň, vydal Adámek, Praha-Král. Vinohrady, 1903)
• Předehra (sbírka básní, edice Zátiší, Knihy srdce i ducha, vydal B. M. Klika, Praha, 1923)
• Napoléon (báseň, vydal Otto Girgal, Praha, 1925)
• Hora Venušina (román, vydal Alois Srdce, Praha, 1928)
• Mezihra (básnická sbírka, se dvěma kresbami V. H. Brunnera, obálku navrhl František Zelenka, vydal B. M. Klika, Praha, 1929)
• Věčné mládí (román, vydal Jos. R. Vilímek, Praha, 1929)
• Fortinbras (román, vydal L. Mazáč, Praha, 1930)
• Před koncem (pod pseudonymem F. S., epigramy, vydal Rudolf Svoboda, Praha, 1933)
• Fortinbras. Druhý díl (vydala Osvěta, Praha, 1934)
• Poprava pěšáka Kudrny (k 20. výročí smrti vojína Josefa Kudrny, vydal František Zavřel, Praha, 1935)
• Dramatik na pranýři (vydal František Zavřel, Praha, 1937)
• Eva (román ze současného života, příběh operní zpěvačky, vydal Vojtěch Šeba, Praha, 1937); Valkýra (román, shodný s románem Eva, pod jiným názvem, vydal Vojtěch Šeba, Praha, 1937)
• Památce Milady Pakůrové (vydal Karel Chromovský, Praha, 1938)
• In memoriam Milady Pakůrové (doslov napsal Jiří Karásek ze Lvovic. nákladem vlastním, Praha, 1939)
• Pozdrav od Borové (epigramy 1930–1938, vydal Karel Chromovský, Praha, 1939)
• Po boji (epigramy 1927–1938, nákladem vlastním Praha, 1940)
• Pomník Miladě a Heleně (nákladem vlastním, Praha, 1940)
• Aféra Tilly (román s autobiografickými prvky, ilustrace Theodora Bechníka, vydal L. Mazáč, Praha, 1941)
• Verše o lásce a smrti (lyrika 1941, vydala EMNA, edice mladých národních autorů, Vladislav E. Coufal, Praha, 1941)
• O Rus! (román, vydalo Evropské vydavatelstvo, Praha, 1942)
• Věčné mládí (román, vydal L. Mazáč, Praha, 1942)
• Za živa pohřben (vlastní životopis, vydala Vlast, Praha, 1942; rozšířené vydání vydal L. Mazáč, Praha, 1944)
• In memoriam ; Kristus ; Věčné mládí (verše, drama, román, vydal L. Mazáč, Praha, 1945)

• VOJTKOVÁ, Milena. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. U–Ž. Příprava vydání Luboš Merhaut. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1572-3. Kapitola František Zavřel, s. 1699–1702.
• BURGET, Eduard. Spisovatel a dramatik František Zavřel (1884–1947) v ideových a kulturních souvislostech první poloviny 20. století. Praha, 2013. 254 s. Disertační práce. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc. Dostupné online.
• BURGET, Eduard. Dramatik na pranýři: Podivný osud spisovatele Františka Zavřela. Praha: Academia, 2017. 480 s. (Paměť). ISBN 978-80-200-2649-1.
• ČERNÝ, František. Theater = Divadlo : vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku. Praha: Orbis, 1965. 442 s. S. 25, 57, 61–3, 349, 359, 367.

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1900–1945

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Zavřel na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Zavřel (spisovatel)
• František Zavřel (spisovatel) v databázi Archivu Národního divadla
• BURGET, Eduard. Česká divadelní encyklopedie [online]. Divadelní ústav - Kabinet pro studium českého divadla, 2017 [cit. 2020-09-25]. Kapitola Zavřel, František.
• SEDMIDUBSKÝ, Jan; BURGET, Eduard. František Zavřel – provokativní literát jako zrcadlo první republiky. prehravac.rozhlas.cz [online]. Český rozhlas 6, 2010-10-25 [cit. 2020-09-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
• ŠMÍD, Milan. Napadlo mne nad pamětnickým filmem – O osudech zneuznaných géniů. Louč [online]. 31. srpna 2001 [cit. 2020-09-25]. Dostupné online.