František Ventura

Během první světové války sloužil jako hulánský důstojník, po válce absolvoval jezdeckou školu v Saumuru.[3] Poté se věnoval výchově mladé generace jezdců a také sportovní kariéře. Patřil do silné generace armádních jezdců s Rudolfem Poplerem a dalšími. V rámci studií se ještě věnoval i dostihům, ale od vítězství ve Velké ceně v pražské Chuchli v roce 1922 se soustředil na parkur.[4] Uspěl v mnoha mezinárodních závodech v zahraničí (Vídeň, Berlín, Varšava, Nice, Řím).[3]

Na Letních olympijských hrách v roce 1928 vyhrál se svým koněm Eliotem parkur. Při olympijské soutěži se jim jako jediným podařilo bezchybně zdolat obávanou 1,6 m vysokou a 2 m širokou překážku – velký oxer.[5] Všechna kola parkuru dokončili bez chyby a porazili tak Francouze Pierra Bertrana de Balanda a Švýcara Charlese-Gustava Kuhna.

Ještě před olympijskými hrami s Eliotem vytvořili i český rekord ve skoku mohutnosti 183 cm.[2] Eliot byl za druhé světové války okupanty utracen.

Ventura ukončil sportovní jezdeckou kariéru v roce 1930 po úrazu na závodech v Nice,[2] tehdy v hodnosti štábního kapitána, ale v roce 1936 se znovu zúčastnil olympijských her, tentokrát jako rozhodčí na hrách v Berlíně.[3]

Po mnichovském diktátu a znovu po nástupu komunistického režimu byl Ventura penzionován, končil s hodností plukovníka.[3] Po nuceném odchodu z armády těžko hledal místo, vystřídal řadu ne vždy důstojných zaměstnání.[5]

Zemřel v roce 1969.

Jeho jezdecký portrét vytvořil v roce 1930 František Zuska. V roce 2009 byla na jeho rodném domě v Cerekvici nad Loučnou odkryta pamětní deska,[6] v Pardubicích je po něm pojmenována ulice na sídlišti u Svítkova.[2][7]

V září 2009 proběhl na Pardubickém dostihovém závodišti exhibiční závod kombinující jezdecký parkur a překážkové dostihy, v němž postavy Ventury a Poplera ztvárnili jezdec-olympionik Jaroslav Hatla a několikanásobný vítěz Velké pardubické Josef Váňa.[4]