Vladimir Vasiljevič Stasov

V roce 1836 poslal otec mladého Stasova studovat do právě založené Císařské právnické školy, jedné z nejprestižnějších petrohradských škol založené Pjotrem Georgijevičem Oldenburským^[zdroj?!]. Ještě během studií se začal živě zajímat o hudbu, ale skladatelské vlohy neměl a tak se rozhodl stát se hudebním kritikem. v roce 1842 napsal článek o Ferencu Lisztovi, který přijel do Petrohradu. Nikde jej ale neotiskl. Studium ukončil v roce 1843 a nastoupil službu na různých pozicích ve státní správě, mimo jiné na ministerstvu spravedlnosti. Po dokončení školy se dál soustavně zabýval samostudiem.[1] Hovořil plynně šesti jazyky.

V roce 1847, kdy publikoval své první články v petrohradském měsíčníku Отечественные записки (Vlastenecké zápisky), zahájil kariéru kritika. V témže roce byl přizván vydavatelem Andrejem Alexandrovičem Krajevským ke spolupráci v oboru zahraniční literatury. Začal psát recenze na malířská, sochařská, architektonická a hudební díla. Do roku 1848 publikoval kolem 20 článků.

V roce 1848 byl za kontakty s Petraševci propuštěn z časopisu, zatčen a uvězněn v Petropavlovské pevnosti. V roce 1851 odešel do penze a jako sekretář bohatého uralského průmyslníka, mecenáše a milovníka umění Anatolie Nikolajeviče Děmidova odjel do zahraničí. Pracoval v největších knihovnách a archivech. Byl knihovníkem Děmidovově sídle v San Donatu blízko Florencie. Často navštěvoval ruské umělce a architekty, kteří žili v Itálii - Alexandera Brjullova, Sergeje Ivanova, Vorobjeva a Ajvazovského.

Do Petrohradu se Stasov vrátil v květnu 1854. Seznámil se s Alexandrem Dargomyžským a Milijem Balakirevem a i s jeho přispěním v té době vzniklo sdružení pěti ruských skladatelů Mocná hrstka, kteří se scházeli v letech 1856 až 1862 pod Balakirevovým vedením. Dalšími členy byli Alexander Borodin, César Kjui, Modest Musorgskij a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Později se Stasov stal ideovým vůdcem skupiny a propagátorem jejich tvorby. Označení Mocná hrstka poprvé použil kritik Stasov[1] v roce 1867.

V 60. letech 19. století Stasov podporoval Товарищество передвижных выставок (Peredvižniky) - tvůrčí skupinu ruských umělců, s kterým byla úzce svázaná veškerá jeho činnost. Byl jedním z hlavních iniciátorů a historikem Peredvižniků, aktivně se podílel na přípravě první výstavy a pak i následné série výstav. Koncem roku 1856 dostal od ředitele petrohradské Veřejné knihovny Andrejeviče Modesta Korfa nabídku pracovat jako jeho pomocník, zejména v souvislosti se sběrem archivních materiálů ze života a vlády cara Mikuláše I.

V letech 1856-1872 pracoval ve Veřejné knihovně, kde měl v uměleckém oddělení svůj stůl. Jeho přičiněním vznikla řada výstav starých ruských rukopisů. V listopadu 1872 přijal pozici knihovníka na plný úvazek a až do své smrti se staral o oddělení umění.[1] Radil spisovatelům, umělcům a skladatelům. Shromažďoval rukopisy ruských umělců, zejména skladatelů, a díky němu má Ruská národní knihovna nejucelenější sbírku skladatelů petrohradské školy.

V roce 1900 byl Stasov společně se svým přítelem Lvem Nikolajevičem Tolstým přijat za člena Petrohradské akademie věd.[2]

Vladimir Vasiljevič Stasov zemřel v Petrohradě 23. října 1906 a je pochován na nekropoli umělců na Tichvinském hřbitově.[3]

• 
  Vladimir Vasiljevič Stasov
• 
  Vladimir Vasiljevič Stasov
• 
  Zleva: V. V. Stasov, Fjodor Ivanovič Šaljapin a Alexander Glazunov
• 
  Zleva: Maxim Gorkij, V. V. Stasov a Ilja Repin
• 
  Náhrobek V. V. Stasova