Finále Davis Cupu 2013

Český tým se v minulosti utkal se samostatným srbským družstvem dvakrát. Oba soupeři měli vyrovnanou bilanci 1:1. Čeští a srbští reprezentanti pak proti sobě nastoupili celkem jedenáctkrát, když reprezentovali předchozí státní útvary Československo, respektive Jugoslávii, Srbsko a Černou Horu. Čeští hráči zvítězili šestkrát a pětkrát odešli poraženi.[1]

Srbsko – Česko 3:2

• 17. – 19. září 2010, semifinále Světové skupiny, tvrdý / Bělehradská aréna, Bělehrad, Srbsko[2]

0:1, Viktor Troicki vs. Radek Štěpánek, 6–4, 2–6, 4–6, 4–6

1:1, Janko Tipsarević vs. Tomáš Berdych, 7–5, 6–2, 2–6, 7–6^(7–5)

1:2, Novak Djoković / Nenad Zimonjić vs. Tomáš Berdych / Radek Štěpánek, 6–3, 1–6, 4–6, 1–6

2:2, Novak Djoković vs. Tomáš Berdych, 4–6, 6–3, 6–2, 6–4

3:2, Janko Tipsarević vs. Radek Štěpánek, 6–0, 7–6^(8–6), 6–4

Česko – Srbsko 4:1

• 6. – 8. dubna 2012, čtvrtfinále Světové skupiny, antuka / O₂ arena, Praha, Česko[3]

1:0, Tomáš Berdych vs. Viktor Troicki, 6–2, 6–1, 6–2

1:1, Radek Štěpánek vs. Janko Tipsarević, 7–5, 4–6, 4–6, 6–4, 7–9

2:1, Tomáš Berdych / Radek Štěpánek vs. Ilija Bozoljac / Nenad Zimonjić, 6–4, 6–2, 7–6^(7–4)

3:1, Tomáš Berdych vs. Janko Tipsarević, 7–6^(8–6), 7–6^(8–6), 7–6^(9–7)

4:1, Lukáš Rosol vs. Viktor Troicki, 7–6^(7–5), 7–5

Československo – Jugoslávie 4:1

• 10. – 12. května 1935, 1. kolo Evropské zóny, povrch neznámý, Praha, Československá republika[4]
  • tým ČSR: Josef Caska, Ladislav Hecht, Roderich Menzel, František Bertl (nehrající kapitán)
  • tým Jugoslávie: Franjo Kukuljević, Josip Palada, Franjo Punčec

Jugoslávie – Československo 3:2

• 15. – 17. května 1936, 2. kolo Evropské zóny, povrch neznámý, Záhřeb, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců[5]
  • tým Jugoslávie: Franjo Kukuljević, Josip Palada, Franjo Punčec
  • tým ČSR: Ladislav Hecht, Ferenc Maršálek, Josef Šíba, František Bertl (nehrající kapitán)

Československo – Jugoslávie 4:1

• 12. – 14. června 1937, semifinále Evropské zóny, povrch neznámý, Praha, Československá republika[6]
  • tým ČSR: František Cejnar, Ladislav Hecht, Roderich Menzel, Josef Šíba, František Bertl (nehrající kapitán)
  • tým Jugoslávie: Josip Palada, Franjo Punčec

Jugoslávie – Československo 3:2

• 29. dubna – 1. května 1938, 1. kolo Evropské zóny, povrch neznámý, Záhřeb, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců[7]
  • tým Jugoslávie: Dragutin Mitić, Josip Palada, Franjo Punčec
  • tým ČSR: František Cejnar, Ladislav Hecht, Roderich Menzel, František Bertl (nehrající kapitán)

Československo – Jugoslávie 2:3

• 24. – 26. května 1946, čtvrtfinále Evropské zóny, povrch neznámý, Praha, Československá republika[8]
  • tým ČSR: Josef Caska, Jaroslav Drobný, Vojtěch Vodička, František Bertl (nehrající kapitán)
  • tým Jugoslávie: Dragutin Mitić, Josip Palada, Franjo Punčec

Jugoslávie – Československo 0:4

• 13. – 15. července 1947, finále Evropské zóny, povrch neznámý, Záhřeb, Socialistická federativní republika Jugoslávie[9]
  • tým Jugoslávie: Dragutin Mitić, Josip Palada
  • tým ČSR: Vladimír Černík, Jaroslav Drobný, Jan Smolinský, František Bertl (nehrající kapitán)

Jugoslávie – Československo 0:5

• 25. – 27. dubna 1958, 1. kolo Evropské zóny, povrch neznámý, Záhřeb, Socialistická federativní republika Jugoslávie[10]
  • tým Jugoslávie: Kamilo Keretić, Ilia Panajotović, Ivko Plečević
  • tým ČSR: Pavel Benda, Jiří Javorský, Milan Nečas, Jiří Jakš (nehrající kapitán)

Jugoslávie – Československo 0:5

• 18. – 20. července 1986, čtvrtfinále Světové skupiny, tvrdý (Greenset) / sportovní hala Zetra, Sarajevo, Socialistická federativní republika Jugoslávie[11]
  • tým Jugoslávie: Igor Flego, Bruno Orešar, Slobodan Živojinović, Radmilo Armenulić (nehrající kapitán)
  • tým ČSSR: Miloslav Mečíř, Milan Šrejber, Tomáš Šmíd, Karel Nováček

Československo – Jugoslávie 1:4

• 29. – 31. března 1991, čtvrtfinále Světové skupiny, koberec (Supreme) / Sportovní hala, Praha, Česká a Slovenská Federativní Republika[12]
  • tým ČSFR: Petr Korda, Karel Nováček, Milan Šrejber, Tomáš Šmíd (hrající kapitán)
  • tým Jugoslávie: Goran Ivanišević, Slobodan Živojinović, Radmilo Armenulić (nehrající kapitán)

Daviscupovému týmu České republiky patřilo v době konání 1. místo na žebříčku ITF. Stabilní nehrající kapitán Jaroslav Navrátil do Bělehradu neodcestoval v důsledku hospitalizace v prostějovské nemocnici, když jej 6. listopadu postihla plicní embolie.[13] Víkendové utkání sledoval již z domova. Na lavičce ho tak nahradil ředitel České sportovní Vladimír Šafařík, který k datu utkání s družstvem spolupracoval patnáctým rokem.[13]

V únorovém prvním kole Světové skupiny čeští hráči porazili v Ženevě Švýcarsko 3–2, když za domácí nenastoupil Roger Federer. V dubnovém čtvrtfinále přehráli bez Berdycha v Astaně Kazachstán poměrem 3–1, když roli jedničky zvládl Lukáš Rosol. V repríze zářijového semifinále z roku 2012 pak český tým vybojoval vítězný duel v pražské O₂ areně, kde si poradil s Argentinou, a vítězstvím 3–2 na zápasy postoupil po roce opět do finále.

Nejlepším výsledkem českého družstva v soutěži byl zisk dvou titulů z let 1980 a 2012.

Český tým se stal pátým družstvem od zavedení Světové skupiny v roce 1981, kterému se podařilo obhájit titul. Poprvé pak triumfoval nikoli v Praze, ale na půdě hostů. Třetí výhrou se zařadil po bok Německa na 7. místo celkových statistik.

Štěpánek se stal teprve třetím hráčem ve více než stoleté historii soutěže, který podruhé rozhodl finále ve prospěch svého týmu za vyrovnaného stavu zápasů 2:2. Navázal tak na legendy tenisu, francouzského mušketýra Henriho Cocheta (finále rozhodl v letech 1927, 1929, 1931) a britského tenistu Freda Perryho (1933, 1936). Jako jediný však zvládl tento výkon ve dvou po sobě jdoucích ročnících, a zároveň jako nejstarší tenista, v týdnu před svými 35. narozeninami.[14]

Štěpánek byl současně prvním tenistou od Američana Chucka McKinleyho, jenž nastoupil do rozhodujícího pátého zápasu ve dvou ročnících za sebou. McKinley odehrál páté duely v letech 1963 a 1964. Český tenista navíc uštědřil Lajovićovi druhou nejtěžší porážku v posledním pátém střetnutí (6–3, 6–1, 6–1), když hladší průběh mělo pouze utkání z finále 1939 mezi Američanem Frankem Parkerem a vítězným Australanem Johnem Bromwichem (0–6, 3–6, 1–6).[15]

Členové českého daviscupového týmu

Tomáš Berdych

Radek Štěpánek

Lukáš Rosol

Jan Hájek

Daviscupovému týmu Srbska patřilo v době konání 2. místo na žebříčku ITF. Nehrajícím kapitánem byl Bogdan Obradović.

V únorovém prvním kole Světové skupiny Srbové porazili jako čtvrtí nasazení v charleroiské hale Spiroudome domácí Belgii 3–2. V dubnovém čtvrtfinále zavítali na tvrdý povrch do Boise, kde si poradili se Spojenými státy poměrem 3–1. V zářijovém semifinále pak nastoupili doma v bělehradské Kombank aréně proti Kanadě. Netradičně na antuce přehráli soupeře hrajícího v nejsilnější sestavě 3–2 na zápasy a postoupili do finále.

Za hlavní oporou družstva Novakem Djokovićem, který získal dva poslední tituly sezóny ATP v Paříži a Londýně, plnil poprvé v kariéře roli dvojky méně zkušený Dušan Lajović z druhé stovky žebříčku. Janko Tipsarević, jenž se ještě v první polovině týdne na finále připravoval, nemohl nastoupit pro nedoléčené zranění paty, které jej limitovalo.[16] Další stabilní člen týmu Viktor Troicki má od července 2013 osmnáctiměsíční zákaz startu za porušení dopingových pravidel v důsledku neposkytnutí vzorku krve.[17]

Nejlepším výsledkem srbského družstva v soutěži byl zisk titulu z roku 2010.

Djoković se stal prvním finalistou od Američana Johna McEnroea a jeho výher v letech 1978 a 1981, který zvítězil ve svých prvních třech finálových dvouhrách. V neděli pak přidal čtvrtou výhru (stejně jako McEnroe roku 1981). Lajović nastoupil poprvé ve své kariéře k utkáním hraným na tři vítězné sety. V první hrací den představoval nejhůře žebříčkově postaveného hráče od finále 2005, kdy za Slovensko nastoupil Karol Kučera, kterému tehdy patřilo 297. místo. Lajović figuroval na 117. příčce.[15]

Zimonjić nastoupil do finále v 37 letech a 165 dnech jako nejstarší finalista soutěže od roku 1933 a tehdy hrajícího 38letého Francouze Jacquese Brugnona.[15]

Djoković se stal teprve druhým finalistou historie, který vyhrál obě dvouhry, ale nezískal salátovou mísu. Opakoval se tak scénář z předchozího finále 2012, kdy v boji proti České republice potkal stejný osud Španěla Davida Ferrera. 117. tenista světa Lajović se stal nejníže postaveným hráčem na žebříčku ATP od roku 2005 a Slováka Michala Mertiňáka (tehdy na 165. místě), který nastoupil do pátého rozhodujícího střetnutí finále.[15]

• (anglicky) Finále Davis Cupu 2013: Srbsko – Česká republika na oficiálních stránkách