František Ferdinand Khünburg

Pečeť arcibiskupa 1713

Původně byl kanovníkem v Salcburku, poté působil jako biskup v Lublani (1701–1711), kde se zasloužil o výstavbu lublaňské katedrály sv. Mikuláše. Do úřadu pražského arcibiskupa byl císařem nominován brzy po smrti svého předchůdce, již 14. dubna 1710, ale svého stolce se v Praze ujal se značným zpožděním teprve 10. dubna roku 1714, protože v té době panoval strach z morové epidemie. Z titulu tohoto úřadu založil řád celestinek (1710) a řád řád sester alžbětinek (1719), především pro službu nemocným a trpícím. Korunoval císaře Karla VI. českým králem (1723), měl i významný podíl na kanonizaci sv. Jana Nepomuckého (1729). Bojoval za rekatolizaci země a proti protestantismu, zejména ve východních Čechách. V roce 1732 rosadil v Čecháchpodřízení poustevníků nově ustanovenému bratrstvu ivanitů, kterému pak Marie Terezie zakázala přijímat nové členy, Josef II. pak roku 1782 bratrstvo patentem zrušil a poustevnický život zakázal.[1]

V roce 1678 koupil od Přehořovských z Kvasejovic Mladou Vožici, kterou v letech 1681–1717 rozšířil nákupem dalších menších statků, čímž mezi Táborem a Benešovem vytvořil velké panství. Na nově získaných statcích nechal postavit barokní zámek v Miličíně (již neexistující). V letech 1691–1718 byl dočasně také majitelem panství Horní Cerekev, kde nechal tvrz přestavět na zámek. V roce 1720 vytvořil z Mladé Vožice rodinný fideikomis, který po jeho smrti zdědil prasynovec František Josef (1714–1793), pokračovytel české linie rodu Küenburgů.

Byl donátorem 1. kaple poutní cesty od pražské Lorety na Hradčanech do kláštera v Hájku. Kaple byly postaveny v letech 1720–1724 a renovovány v 90. letech 20. století. Arcibiskupský statek Kojetín na střední Moravě vyměnil za Dolní Břežany u Prahy, kde dal starší zámek s parkem adaptovat na letní rezidenci pražských arcibiskupů, která sloužila až do roku 1945.

Městu Rožmitál dal potvrdit privilegia a mýto a byl donátorem farního kostela Povýšení svatého Kříže.[2]