Felice Mariani

Svojí seniorskou reprezentační kariéru začínal v době, kdy italské judo procházelo dlouholetou krizí. Řada italských judistů (bratři Vismarové a další) odmítala spolupracovat s vedením italského judistického svazu. Jedním z hlavních důvodů bylo, že vrcholové judo měla pod palcem italská armáda a její tréninkové metody.

V roce 1975 zaznamenal první úspěch ziskem bronzové medaile na mistrovství světa, které po roce potvrdil ziskem bronzové olympijské medaile. Od roku 1977 se rozšiřovala lehká váhová kategorie a v dalších letech patřil za největší hvězdu nově vzniklé superlehké váhy. K jeho smůle však přišel rok 1980, italská armáda zakázala start svým členům na olympijských hrách v Moskvě a na rozdíl od Ezia Gamby se on rozhodl nerebelovat. V roce 1984 mel již své nejlepší roky za sebou, přesto patřil ke kandidátům na medaile na olympijských hrách v Los Angeles. Obsadil 5. místo. Jeho judo bylo vysoce takticky zaměřené a při souboji využíval svého mimořádného pohybového nadání. Ne nadarmo byl jeho pohyb po tatami označován jako kočičí chůze "scatto felino".

Po skončení sportovní kariéry se věnoval podnikání a později vedl v rodném Římě klub Fiamme Gialle (Žluté plameny). Trenérského renomé se dočkal v roce 1996 na olympijských hrách v Atlantě, když na spanilou jízdu do finále připravil Girolama Giovinazza. Následovala zlatá éra italského mužského i ženského juda, kterou korunovala v roce 2008 na olympijských hrách v Pekingu senzační zlatou olympijskou medailí je svěřenkyně Giulia Quintavalleová.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Felice Mariani na Wikimedia Commons
• Felice Mariani v databázi Olympedia (anglicky)
• Výsledky a novinky Felice Marianiho na Judoinside.com