Ernst Leopold von Kellersperg

Pocházel ze staré šlechtické rodiny ze Štýrska, byl jediným synem slezského zemského prezidenta barona Josefa Ernsta Kellersperga (1792–1872). Vystudoval práva, nastoupil pak do státní služby. Působil na místodržitelství v Miláně, potom se stal náměstkem místodržitele v Praze. Poté, co byl odvolán místodržící Anton Forgách, působil Kellersperg v letech 1861–1863 jako správce českého místodržitelství. Na nejvyšší úřad státní správy v zemi usedl pak jako řádný místodržící v březnu 1867 a funkci zastával do 10. října 1868,[1] tedy v době vyostřených opozičních nálad mezi českým obyvatelstvem v souvislosti s provedením rakousko-uherského vyrovnání. Měl titul tajného rady.[2]

V roce 1864 byl delegován do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii venkovských obcí, obvod Plzeň. 16. listopadu 1864 složil slib.[3]

Jako místodržitel zodpovídal za provedení zemských voleb v březnu 1867, ve kterých jím podporovaná provídeňská Ústavní strana a hlavně Strana ústavověrného velkostatku ovládla většinu míst na sněmu a eliminovala federalistickou, pročeskou většinu okolo Strany konzervativního velkostatku.[1] Sám byl v těchto volbách zvolen do Českého zemského sněmu za kurii velkostatkářskou (nesvěřenecké velkostatky).[4] Rezignoval před zářím 1869.[5]

Následně zakoupil velkostatky ve Štýrsku. Patřila mu panství Söding, Altenburg a Pichling.[2] Dále se politicky angažoval. Když v roce 1871 padla předlitavská vláda Karla von Hohenwarta, uvažovalo se o Ernstu Leopoldu von Kellerspergovi jako o novém ministerském předsedovi. Nezískal ale předběžnou podporu a sestavení kabinetu neprovedl.[1]

Podle některých pramenů byl v roce 1871 opět delegován do Říšské rady.[1] V seznamech poslanců ale figuruje až v Říšské radě zvolené v prvních přímých volbách v roce 1873, za velkostatkářskou kurii ve Štýrsku. Slib složil 5. listopadu 1873. Ve vídeňském parlamentu zasedal do své smrti roku 1879.[3]

Později je uváděn také jako místodržící provincie Přímoří.[6]

Byl ženatý s hraběnkou Leonií Schärffenbergovou (1838–1899).[2] V posledních letech před smrtí trpěl zdravotními potížemi. Zemřel v dubnu 1879.[1] Měl osm dětí, synové Roderich (1869–1922) a Osvald (1871–1928) se přiženili do moravských průmyslnických rodin Teuberů a Offermannů.