Alexander von Koller

Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí Františka Kollera a jeho manželky Johanny, rozené Grätzlerové z Gräzensteinu. Měl bratry Augusta (*1805), pozdějšího c. a k. tajného radu a velvyslance Rakouska v Londýně, Wilhelma (*1811) pozdějšího polního maršála a generálmajora, a sestru Johannu (* 1809), která se roku 1833 provdala za Karla Thun-Hohensteina.

Vstoupil do husarských oddílů. 5. ledna roku 1859 byl v Bratislavě povýšen se do hodnosti generálmajora a následně se zúčastnil tažení v Itálii. Od roku 1866 měl hodnost podmaršála (Feldmarschalleutnant) a velel 9. divizi v Praze, potom 14. divizi v Prešpurku. Účastnil se prusko-rakouské války a bojoval v bitvě u Trutnova. Po pádu vlády Karla von Hohenwarta (roku 1871) se stal velícím generálem v Praze.[1][2]

V období let 1868–1870 a 1871–1874 také zastával funkci místodržitele v Čechách (nejvyšší představitel státní správy v této korunní zemi).[3] Politicky byl centralisticky orientován (odpůrce autonomistických a státoprávních aspirací neněmeckých národností).[2][1] Do místodržitelské funkce usedl poprvé roku 1868 v době, kdy po rakousko-uherském vyrovnání v českých zemích gradovalo táborové hnutí a projevy občanské neposlušnosti. Podruhé se místodržícím stal roku 1871, kdy zase mezi českou populací vrcholila frustrace z nenaplněného projektu česko-rakouského vyrovnání (takzvané fundamentální články), které chystala neúspěšně Hohenwartova vláda. V obou případech byla jeho rolí pacifikace Čech. Vláda Adolfa von Auersperga (liberálně, centralisticky a německorakousky zaměřená), která vystřídala Hohenwartův kabinet, provedla jmenování Kollera do Prahy roku 1871 jako svůj první krok.[4]

Od 14. června 1874 do 21. června 1876 zastával post ministra války Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání).[5] V roce 1876[3] zasedl v Panské sněmovně (horní jmenovaná komora Říšské rady), kde se připojil k Ústavní straně.[2] Roku 1875 mu byl udělen Královský uherský řád sv. Štěpána.[1]

Oženil se s Augustou Reimerovou (*1819), se kterou měl tři děti: dceru Johannu (*1852 Brescia), syny Alexandra (*1850 Vysoké Mýto), pozdějšího úředníka a Augusta (*1856 Wels) pozdějšího vojáka, jimiž rod vymřel po meči.[6]