Emil Škurka

Jako mladý student se zájmem o salesiánskou spiritualitu odejel v roce 1926 na výzvu Dr. Augustina Štancla ve třetí skupině českých chlapců do Itálie, do Perozy. Za rok se salesiánští chovanci prvního ročníku z Perozy stěhovali na Moravu do Fryštáku. Mezi nimi byl i Škurka. Po třech letech studií ve Fryštáku vstoupil do noviciátu ve Sv. Beňadiku, kde 6. srpna 1932 složil první řeholní sliby.

Po složení slibů se vrátil do Fryštáku. Po dvou letech začal v roce 1934 ve Fryštáku asistenci (další stupeň řeholní formace). Další dva roky byl na asistenci v Ostravě. Na podzim roku 1936 je poslán na studium teologie do Říma v Itálii. Dne 23. září 1939 byl v Římě vysvěcen na kněze. Jelikož návrat do vlasti nebyl ve válečných letech žádoucí, pokračoval ve studiu církevního práva v Turíně na papežské salesiánské univerzitě (Pontificio Ateneo Salesiano - PAS). V roce 1943 přešel do Říma na Lateránskou univerzitu a pokračoval ve studiu všeobecného práva, pokud to válečné události dovolily.

Když Itálie kapitulovala a přešla na stranu spojenců, zapojil se do zahraničního odboje a sloužil v duchovní službě v Československé armádě v Anglii. Po válce ještě rok dokončoval studium na Lateránské univerzitě v Římě. Dosáhl doktorátu práv a stal se členem římského církevního soudu, Římské Roty. V roce 1946 se vrátil do vlasti. Začal přednášet na teologickém učilišti inspektorie v Oseku u Duchcova. Podílel se na pastoraci v osecké oblasti. Dojížděl také přednášet církevní právo do litoměřického semináře. Byl členem diecézního církevního soudu. Zůstal korespondujícím členem posvátné Roty. Zapsal se také jako dálkový student práv na Univerzitě Karlově v Praze. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl při čistkách na vysokých školách ze studia vyloučen.

Když byly v roce 1950 v rámci Akce K likvidovány Státní bezpečností řehole, byl Škurka internován v klášteře Osek. Jeho internace se však proměnila ve vězení. Jako osoba nebezpečná komunistickému režimu byl odsouzen za čtení pastýřského listu, který četl v roce 1949 na Boží Tělo.[1] Z vězení putoval zase do internačního kláštera Želiv. Byl propuštěn v roce 1955. Odešel do Olomouce a manuálně pracoval. V roce 1956 byl při zatýkání spolubratří opět zatčen o odsouzen za salesiánskou činnost a za podání zprávy o situaci církve u nás do zahraničí. Po propuštění se vrátil do Olomouce, kde pak pracoval do roku 1968. Vyučil se elektromontérem, avšak nepřestal se zajímat o svůj obor a o teologii. Stále obcházel antikvariáty, kde se v té době ještě občas objevily teologické knihy z různých pozůstalostí. Nakupoval, protože věřil, že jednou budou opět potřeba.

Přišel rok 1968 a s ním pražské jaro. Biskup Štěpán Trochta se vrací z internace do Litoměřic a povolává Škurku, aby mu pomáhal v právních záležitostech. Stěhuje se tedy do Litoměřic, provází biskupa Trochtu při jeho návštěvách v Římě, kde má v různých kongregacích své spolužáky. Připravuje biskupu Trochtovi různé materiály, ale neváhá navléknout montérky a uplatnit svou elektrikářskou profesi, když je třeba v biskupské residenci nebo jinde pomoci. V té době také pomáhá různým řeholním rodinám sester při úpravě stanov po II. vatikánském koncilu. V roce 1973 se Trochta stává kardinálem, ale v následujícím roce po jednom vyčerpávajícím rozhovoru s církevním tajemníkem Karlem Dlabalem náhle umírá.

Po Trochtově smrti, v období normalizace, se Škurka vrací na Moravu do Nákla, kde má svůj domek a své knihy. Časem dostává souhlas k výpomoci v duchovní správě. Věnuje se dále svému oboru, překládá a píše. Dočkal se sametové revoluce a obnovení legální činnosti salesiánů. Hlásí se ale stáří. Bílé vlasy už měl Škurka dávno, ale slábne mu sluch a přicházejí různé zdravotní potíže. Musí na operaci se žlučníkem, avšak z operační narkózy se nemůže dlouho probudit. Jsou obavy, že tak dlouhé bezvědomí nezůstane bez následků. Jeho zdravotní stav se rapidně zhoršuje a 18. prosince 1990 umírá. Pohřben byl v na hřbitově v Olomouci v Holicích do společného hrobu spolubratří salesiánů za účasti arcibiskupa Františka Vaňáka, který byl rovněž odborník na církevní právo a spolupráce se Škurkou si velmi cenil.[2]

• Manželské právo: Právně-teologicko-pastorační výklad nového Kodexu, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992, 108 s.
• Manželské právo: Právně-teologicko-pastorační výklad nového Kodexu, Doplněk, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1992, s. 109-138.