Elingamita johnsonii

Přirozený výskyt rostliny je pouze na Tříkrálových ostrovech, konkrétně na Západním ostrově (West Island) o rozloze pouhých 0,16 km² a na dvou nedalekých skalnatých ostrůvcích tamní skupiny Princes Group. Postupně byla dovezena, rozmnožena a rozšířena i na teplejším Severním ostrově Nového Zélandu, kde se pěstuje v zahradách a parcích.[2][4]

Místo odkud Elingamita johnsonii pochází sice spadá do subtropů, ale je velmi větrné a bývá často bičováno silnými bouřemi. Roste tam obvykle jako nevysoký, hustě větvený a stálezelenými listy porostlý strom podél pobřeží a po okrajích lesa, nebo jako keř v podrostu vzrůstných stromů tamního lesa, kde roste například až 20 m vysoký železnec ztepilý. Vyskytuje se občas i na exponovaných místech na skalnatých vrcholech, které sice nepřesahují nadmořskou výšku 200 m, ale mají následkem prudkého deště a větru jen minimální vrstvu půdy. Je tolerantní ke slaným mořským větrům, vyžaduje dobře odvodněné stanoviště, prospívá ji kvalitní půda a je velmi citlivá na pokles teploty k bodu mrazu.

Stromy ve větším množství kvetou od února do května, druhá vlna kvetení bývá od srpna do listopadu. Plody od opylení dozrávají asi rok i déle, takže bývají na různých místech zralé v průběhu celého roku. Vydrží na větvích i dlouho po uzrání, tamní ptáci o jejich konzumaci nejeví větší zájem. Stupeň ploidie druhu je 2n = 46.[2][5][6]

Stálezelená, dvoudomá dřevina vyrůstající obvykle jako strom 3 m vysoký, výjimečně je vyšší, nebo do 2 m vysoký keř. Má rozložitou korunu s vystoupavými, hrubými, od spodu olistěnými větvemi a šedou, hladkou a jemně čočkovitou kůrou. Listy s 1 cm řapíkem vyrůstají hustě, střídavě, téměř přeslenovitě. Čepel mají jednoduchou, pevnou, kožovitou, široce obvejčitou, dlouhou 10 až 20 cm, širokou 4 až 19 cm a po obvodě celistvou, na svrchní straně je tmavě zelená a někdy žláznatě tečkovaná, na spodní straně je světlejší a má výrazné střední žebro a patrné boční žilky.

Stromy mají samčí nebo samičí květy, velké pouhých 3 až 6 mm, sestavené do stěsnaných květenství, koncových lat o velikosti asi 6 cm, které se po opylení zvětšují; samčí květenství obsahuje větší počet květů. Květ bývá čtyř až šestičetný, kališní lístky jsou asi 3 mm velké a zelené, kdežto korunní lístky velké do 5 mm jsou zbarvené žlutozeleně, žlutě až žlutorůžově. Vzhledově jsou samčí i samičí květy téměř stejné, ale funkčně jsou odlišné. Samčí květ má ven z koruny čnící tyčinky s eliptickými, pukajícími prašníky, které jsou v době kvetení žluté až žlutooranžové a obsahují pylová zrna s třemi aperturami (otvory), skrze které prorůstá klíčící pylová láčka; květ má ještě dále semeník s vadnou placentou a s nedozrálými vajíčky a nevyvinutou bliznu. Samičí květ má prašníky rudimentálního nebo normálního vzhledu, které se ale neotvírají a obsahují pylová zrna bez apertur, květ dále obsahuje dobře vyvinutý semeník i vajíčka a výraznou hlavičkovitou bliznu. Opylování květů zajišťuje drobný hmyz.

Plody jsou jasně červené, 15 až 20 mm velké, kulovité peckovice vyrůstající v těsných shlucích. Obsahují bílou dužinu a jedno semeno. Jsou jedlá, jejich chuť je popisována jako slabě olejnaté, slané jablko.

Stonek květenství má drobná, pouhým okem špatně patrná extraflorální nektaria vnořená do vřetene květenství. V době kvetení hojně roní čirou, viskózní hexózu, tekutinu složenou hlavně z monosacharidů, fruktózy a glukózy. Pro nabízenou tekutinu se slézají mravenci, například kosmopolitně rozšířený druh Technomyrmex albipes. Význam těchto nektarií není objasněn.[2][5][6][7][8][9]

V přírodě se Elingamita johnsonii rozmnožuje semeny z opadaných plodů, které konzumují a roznášejí drobní hlodavci, ptáci si jich příliš nevšímají. Může však trvat až rok, než semeno vyklíčí a navíc není záruka pohlaví květů. Uměle se rozmnožuje řízky, které se ujímají jen pomalu a neochotně. Po zakořenění však rostou poměrně rychle, nejlépe v polostínu. Je považována za stromek vhodný do zahrady, pro atraktivní červené plody je nutno vysadit samčí i samičí rostlinu.[2][6]

Původní populace na Tříkrálových ostrovech zahrnuje asi 12 stromů v izolované oblasti na Západním ostrově a několik dalších roste na okolních drobných ostrovech, na všech jsou dřeviny přísně chráněny. Několik dalších uměle rozmnožených jedinců je pěstováno v botanických i soukromých zahradách Nového Zélandu. Elingamita johnsonii je považována IUCN za zranitelný druh (VU), neboť je stále ohrožena povětrnostními vlivy nebo případným požárem.[10]