Eliška Ullrichová

Vystudovala obchodní školu v Plzni a stala se úřednicí dělnického výboru v plzeňském podniku Škoda.[2] V období let 1922–1925 byla členkou sociálně demokratické mládežnické organizace. Roku 1925 vstoupila do KSČ. Od roku 1929 byla vedoucí funkcionářkou ženského oddělení sekretariátu KV KSČ a funkcionářkou Rudé pomoci. V roce 1929 po V. sjezdu KSČ podpořila kurz bolševizace strany.[5] Od obecních voleb roku 1935 byla členkou obecního zastupitelstva města Plzně.[2][5] V roce 1936 se provdala za plzeňského komunistického funkcionáře Josefa Ullricha (byl stejně jako ona stoupencem bolševického křídla strany[5], v 50. letech působil jako velvyslanec Československa v Londýně[4]). Za okupace ji několikrát zatklo gestapo, naposledy v srpnu 1944. Byla po dobu jednoho roku vězněna v Terezíně, později v Ravensbrücku a odtud podstoupila pochod smrti.[2]

V červnu 1945 se vrátila do Plzně.[2] Zapojila se opět do veřejného a politického dění. Působila jako tajemnice předsednictva KV KSČ a náležela do užšího okruhu stoupenců svého manžela, který zastával vlivné posty v krajském vedení strany. Vliv tohoto křídla ale po roce 1947 v rámci rivality vnitrostranických skupin v Plzni opadl.[5]

V parlamentních volbách v roce 1946 byla zvolena poslankyní Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. Setrvala zde do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948.[6] Na kandidátní listinu pro volby roku 1948 nebyla pod záminkou nemoci zařazena, respektive byla z navrhované kandidátní listiny odstraněna. Nahradila ji Jaroslava Krafková. Ullrichová se obrátila na plénum KV KSČ s žádostí o vysvětlení důvodů zrušení své kandidatury, ale krajské vedení strany zahájilo vůči jejím podporovatelům vyšetřování krajskou disciplinární komisí.[5]

Zemřela v květnu 1954 v Praze.[3][4]