Drahonice (Chbany)

Název vesnice je odvozen z osobního mužského jména Drahoň ve významu ves lidí Drahoňových. V průběhu dějin se český tvar neměnil (Drahonicze, Druhonicze, Drahoniczy, Drahnicze aj.) a v němčině se objevovaly tvary podobné.[3]

První písemná zmínka o Drahonicích pochází z roku 1360, kdy vesnice patřila k manskému statku Pětipsy, které od krále Jana Lucemburského získal roku 1332 Fridrich z Egerberka. Podle Jaroslava Schallera však vesnici ve třináctém století vlastnil řád pražských křižovníků s červenou hvězdou, což jim roku 1253 potvrdil panovník. Okolo vesnice měla také vést obchodní cesta, po které se dopravovala sůl. U Drahonic překračovala Ohři, přes niž údajně vedl most zničený během třicetileté války, u kterého se vybíralo clo.[1]

Vesnice byla částí lobkovického panství zabaveného Jiřímu Popelovi z Lobkovic.[4] Ještě předtím císař císař Rudolf II. na jeho žádost v roce 1590 zakázal formanům překračovat řeku do vzdálenosti tři čtvrtě míle po i proti proudu a upravil výši cel za použití mostu. Například jezdec na koni za přejetí mostu zaplatil jeden míšeňský groš, stejnou částku platil prázdný vůz se dvěma koni, zatímco u naloženého vozu se platil groš za každého tažného koně. Menší poplatek (dva penízy) platili pěší, ale pro Židy byla cena dvojnásobná.[5]

Roku 1605 (nebo 1606[1]) vesnici koupil Linhart starší Štampach ze Štampachu. Ves se 24 poddanými byla při té příležitosti oceněna na 13 097 kop a 55 grošů.[4] Při koupi byla uvedena v soupisu hasištejnského panství, ale Štampachové ji připojili k Ahníkovu. Po smrti Linharta staršího († 1608) vesnici získal jeho nezletilý synovec Zdislav Štampach, za něhož majetek spravoval Linhartův syn Matyáš sídlící Felixburgu. Za Zdislava Drahonice spadaly k panství Poláky.[1] Zdislav jako evangelík přišel o majetek za účast na stavovském povstání, ale protože zůstal věrný Ferdinandovi II., byl mu majetek nakonec roku 1628 navrácen.[6] Pro své náboženské přesvědčení ve stejném roce panství prodal Jindřichu Šlikovi. Od té doby Drahonice patřily k Polákům až do zrušení poddanství.[1]

Podle berní ruly z roku 1654 ve vsi žilo pět sedláků, dvanáct chalupníků a osm rodin bez pozemkového majetku. Sedláci měli dohromady třináct potahů a chovali deset krav, třináct jalovic, 31 ovcí, 28 prasat a tři kozy. Chalupníkům patřilo jen čtrnáct krav, devět jalovic, sedmnáct ovcí, osm prasat a pět koz. Jeden sedlák navíc vlastnil násadní rybník, další hospodu a jiný mlýn. Mezi chalupníky byli dva rybáři, zedník, švec a jeden míval malý násadní rybník. Domy byly ve špatném stavu, a chalupy bezzemků byly označeny jako pusté. Na polích se pěstovalo žito. O necelých sto let později tereziánský katastr z roku 1748 v Drahonicích uvádí 102 obyvatel. Ve vsi stál mlýn se třemi koly a stoupou, vrchnostenská pila, kde se řezalo dřevo plavené po řece, a nacházely se u ní výtažní rybníky. Řemeslo ve vsi provozoval švec, tkadlec, kožešník a dva nádeníci. Mlýn fungoval i v roce 1895.[1] Ve třicátých letech dvacátého století byl vybaven turbínovým válcovým strojem a podnikové nákladní auto bylo jediným motorovým vozem ve vsi. Kromě kupeckého obchodu v té době fungovala jen Zöfertova hospoda. Pekař z Dolan přijížděl jednou týdně s chlebem a maso lidé nakupovali ve Vikleticích, kde byla také škola. Lékař byl k dispozici v Čachovicích.[7]

Drahonice stávaly na pravém břehu Ohře v nadmořské výšce okolo 240 metrů a jejich katastrální území měřilo 192 hektarů.[1] Místo, kde vesnice stávala, se nachází v severní části katastrálního území Vadkovice zaplavené vodou nechranické přehrady v Mostecké pánvi.[8] Ze třicátých let dvacátého století se dochovaly zprávy o vytváření ledových bariér na Ohři, které způsobovaly záplavy okolní krajiny.[1]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 121 obyvatel (z toho 63 mužů), z nichž byl jeden Čechoslovák a 120 Němců. Kromě jednoho člověka bez vyznání patřili k římskokatolické církvi.[9] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 140 obyvatel: jednoho Čechoslováka a 139 Němců. Všichni se hlásili k římskokatolické církvi.[10]

Po zrušení patrimoniální správy se Drahonice roku 1850 staly samostatnou obcí, ale při sčítání lidu v roce 1869 byly uvedeny jako osada obce Poláky, u které zůstaly až do svého zániku. Úředně byly osada zrušena 1. dubna 1967.[12]