Dietrich von Choltitz

Choltitz se narodil do pruské větve šlechtické rodiny Sedlnických z Choltic s dlouhou historií vojenské služby. Jeho otec Hans von Choltitz byl plukovníkem v německé armádě během I. světové války. V roce 1907 začal studovat vojenskou kadetní školu v Drážďanech.[1] Dne 6. března 1914 vstoupil do služeb královského saského 8. pěšího pluku prince Johanna Georga č. 107 v Lipsku.[2] Během první světové války (1914–1918) sloužil na západní frontě. Na konci války dosáhl hodnost poručíka a v meziválečném období pomáhal Německu znovu budovat jeho ozbrojené síly. V roce 1924 byl povýšen na poručíka. V roce 1929 se oženil s Hubertou von Garnier.[2] V září 1939 během invaze do Polska na začátku druhé světové války sloužil ve skupině armád Jih, kterou vedl Gerd von Rundstedt. V květnu 1940 se Choltitz účastnil bitvy o Rotterdam, provedl letecký výsadek a zmocnil se některých klíčových mostů města. 10. září 1940 byl jmenován velitelem 16. výsadkové pěšího pluku. V roce 1941 po vpádu Německa do Sovětského svazu se podílel jeho pluk dobývání Sevastopolu, který byl dobyt 30. června 1942.[2] Od srpna do října 1942 byl velitelem 260. pěší divize dislokované severozápadně od Stalingradu. Následně prodělal výcvik na generála tankových vojsk v tankové škole ve Wünsdorfu u Berlína. V březnu 1943 se stal velitelem 11. tankové divize, účastnil se bitev o Charkov a v Kurském oblouku. [2] Na jaře 1944 se účastnil bojů v Itálii jako velitel LXXVI. tankového sboru, který bránil vylodění spojenců v bitvě u Anzia a poté bránily jeho jednotky postupu Spojenců na Řím v bitvě o klášter Monte Cassino.[1]

Nejdůležitější Choltitzovou rolí bylo místo posledního vojenského velitele nacisty okupované Paříže v roce 1944. Tehdy neuposlechl rozkaz Adolfa Hitlera zničit město a místo toho jej vydal bojovníkům Svobodné Francie, jejichž jednotky do města vstoupily 25. srpna. Choltitz později tvrdil, že jeho odpor proti přímému Hitlerovu rozkazu pramenil z jeho zjevné vojenské zbytečnosti, z náklonnosti k historii a kultuře francouzského hlavního města a z přesvědčení, že Hitler se v té době už definitivně zbláznil. Jiné zdroje poukazují na skutečnost, že díky operacím odboje už Choltitz město příliš neovládal a nemohl by rozkaz ani provést. Po kapitulaci Paříže byl do roku 1947 v britském zajetí.[1]