Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva

Pohřeb Jana Opletala 16. listopadu 1939.

V reakci na demonstrace 28. října a nepokoje, spojené s pohřbem studenta Jana Opletala, rozhodlo vedení Nacistického Německa o uzavření českých vysokých škol na tři roky. V noci z 16. na 17. listopadu provedly nacistické bezpečnostní složky razie v Praze, Brně a Příbrami s cílem dopadnout vedoucí studentských organizací a internovat ostatní studenty. Devět představitelů studentských vůdců (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) bylo bez soudu popraveno v Ruzyňských kasárnách. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943. Z těchto 1200 studentů nepřežilo útrapy koncentračních táborů 35.[2]

Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za pomoci československé exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941, která přijala takzvané Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, jež vyhlásilo tento den Mezinárodním dnem studentstva.

Pamětní deska na Albertově odkazující k událostem 17. listopadu 1989

Druhá událost se odehrála 17. listopadu 1989, kdy připomínka 50. výročí nacistických represí přerostla v demonstraci proti komunistickému režimu. V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími.[3] Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí,[3] ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí.[4] V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít[5][6], jak hlásal leták vytištěný k manifestaci.[7] Mezi odhodlanými byl i poručík StB Ludvík Zifčák,[8] který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmída.[3] Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena.[3]

Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat.[3][6] Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, demonstrující zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. V 19:25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny.[7] Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice, kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000[5] demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce.[4] V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod.[3][5]

Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. "uličky", kde byli demonstranti brutálně biti.[5] Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena[7]; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů.[3] I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících. Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno.[4]

Dne 2. března 2016 schválila Poslanecká sněmovna přejmenování státního svátku. Pokud by tento návrh úspěšně prošel legislativním procesem, nesl by svátek nově název „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii”, který má výrazněji odkazovat na události 17. listopadu 1939. Tento krok byl kritizován některými pravicovými opozičními poslanci a historiky.[9] Poslanecký návrh zákona byl zamítnut Senátem a poslanci nedokázali jeho veto přehlasovat.[10] V prosinci 2018 schválili poslanci změnu názvu svátku na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva.[11] Novela zákona vstoupila v platnost 1. dubna 2019.[1]

Tohoto svátku pravidelně využívají k demonstracím a sebepropagaci příslušníci krajní pravice, přičemž dochází i ke střetům, např. s anarchisty.[12][13]

Přestože je Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva státním svátkem, nevztahuje se na něj Zákon o prodejní době v maloobchodě,[14] kdy musí obchody s rozlohou nad 200 metrů čtverečních prodejny zavřít nebo omezit otevírací dobu na určité státní svátky. Státní svátek 17. listopadu v tomto zákoně jmenován není, takže mohou mít obchody otevřeno.