David Douillet

Poprvé se objevil na mistrovství Evropy v Praze v roce 1991 a znovu v Paříži o rok později, kde Francie testovala své naděje pro olympijské hry 1992 v Barceloně.[1] Tam ho v cestě za zlatem zastavil mistr světa z roku 1989 Japonec Naoja Ogawa, Douillet získal bronz.

Hned na následujícím mistrovství světa v Hamiltonu v Ontariu vybojoval zlatou medaili, když porazil Gruzínce Davita Chachaleišviliho. Stal se i mistrem Evropy, ale na naprostý vrchol vystoupil až o rok později v japonské Čibě (1995), kde zvítězil jak v kategorii nad 95 kg, tak v turnaji bez rozdílu vah.[2] Francouzský list L'Équipe ho následně vyhlásil Mistrem mistrů (Champion des Champions) za rok 1995.[3]

Výsledky z Čiby udělaly z Douilleta velkého favorita olympijských her v Atlantě, ale los mu přisoudil už pro semifinále jeho přemožitele z Barcelony Ogawu. Naopak již před losem vypadl ze hry další nebezpečný soupeř Chachaleišvili, který zmeškal povinné vážení.[4] V těsném semifinále, označeném za předčasné finále, Douillet Ogawu porazil a ve finále jasně zdolal Péreze Loba ze Španělska. Zápas ukončil v průběhu třetí minuty na ippon a získal tak první zlatou olympijskou medaili.[5]

Krátce po hrách v Atlantě ale doplatil Douillet na svůj koníček, kterým jsou motocykly. Při nehodě utrpěl četná zranění, která odstartovala jeho zdravotní problémy. Překonal je pro mistrovství světa v roce 1997 v Paříži, a tam porazil ve finále Japonce Šiničiho Šinoharu. Prestižní vyrovnaný souboj skončil kontroverzním verdiktem, když rozhodčí sporně penalizoval Šinoharu.[6]

Další mistrovství světa v roce 1999 v Birminghamu musel Douillet vynechat kvůli zranění zad a vrátil se až v únoru před olympijskými hrami v Sydney.[4] Při slavnostním zahájení byl vlajkonošem francouzské výpravy.[7] Bez potíží prošel do finále proti Šinoharovi, kde ale v úvodu předvedl nedotažený chvat, Šinohara kontroval (učimata sukaši) a oba borci upadli. Jeden ze tří rozhodčích ukázal ippon pro Japonce, zbylí dva ale určili bod pro Douilleta. Šinohara ještě vyrovnal, ale Douillet 48 sekund před koncem rozhodl o svém těsném vítězství. Japonci protestovali, ale verdikt zůstal v platnosti.[8] L'Équipe ho podruhé vyhlásil Mistrem mistrů[3] a v roce 2001 převzal od Juana Antonia Samaranche Olympijský řád.[9]

Po ukončení kariéry působil jako podnikatel, spolupracoval s televizními stanicemi a byl jmenován do výkonného výboru francouzského svazu juda.