Czermin

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1284. Čermín byl kdysi samostatnou farností, do které patřil i Milečín (Mielęcin, část Weronikopole, Polsko). K rozdělení vesnic došlo v roce 1617, kdy se milečínská vrchnost přiklonila ke kalvinismu. Po třicetileté válce zůstala z čermínského kostela stát jen dřevěná věž, budova kostela spadla. Čermín se dostal pod farnost Turkov (polsky Turków, německy Turkau), kam byl přemístěn i zvon z věže čermínského kostela. V roce 1736 koupil Čermín hrabě Ernst Johann Biron (1690–1772). Ten byl do šlechtického stavu povýšen nejprve carevnou Annou a poté i německým císařem Fridrichem Vilémem. Jeho kariéra na carském dvoře skončila v roce 1741, kdy byl odsouzen a poslán do vyhnanství na Sibiř. Jeho wartenberské panství bylo spravováno v letech 1742–1764 úředníky pruského krále Friedricha II. Velikého, který na tomto panství v baldovickém lese povolil výstavbu české kolonie Friedrichův Tábor (1749). Vesnice Čermín byla v listopadu 1763, kdy ji pruští úředníci přidělili českým pobělohorským exulantům, zpustlá a v ruinách.[1]

Po roce 1762 byl hrabě Ernst Johann Biron rehabilitován ruským carem Petrem III. a v září roku 1764 získal zpátky své zkonfiskované wartenberské panství.[2] Kolonizací svého panství českými exulanty se cítil poškozen, proto byl odškodněn.[3] Čermínští osadníci byli na kdysi obdělávaném území zatíženi třikrát vyššími dávkami než Táborští a tyto povinnosti jen s obtížemi plnili. V roce 1772 bylo obděláno jen 41 z 60 naplánovaných parcel, postaveno bylo jen 13 obytných domů a Čermínským hrozilo, že budou z panství vykázani.[1] Dne 22. 9. 1776 byl ve Velkém Friedrichově Táboře vysvěcen český kostel, k jehož reformovanému sboru Čermín patřil. V roce 1876 se Velký Friedrichův Tábor stěhoval na jiné místo a na společném českém hřbitově se muselo přestat pohřbívat. Nový hřbitov byl daleko, proto byl v Čermíně „na kopci“ založen v roce 1886 vlastní hřbitov. Škola byla v Čermíně od roku 1834. V roce 1911 učili v čermínské škole dva učitelé 163 dětí. Ve škole se od roku 1873 (Dolní Slezsko) vyučovalo jen německy.[2] Po první světové válce připadlo toto území nově vytvořené druhé Polské republice. Po vypuknutí druhé světové války byl Čermín úředníky přejmenován na Bornheim a anektován zpátky do Německa.[2] Po skončení této války připadlo území dle Postupimské dohody Polské republice a následovalo okrádání, lynčování a vyhánění českých i německých obyvatel, Polsko neuznávalo a netolerovalo národnostní menšiny.[4] Češi z obou Táborů a Čermína si svůj přesun zorganizovali sami prostřednictvím Sboru českých exulantů i navrátilců z Polska. V Československu byli přiděleni do vesnic na Bezdružicko (Kohoutov, Zhořec, Pačín, Kamýk aj.) – a to ještě před odsunem německých obyvatel.[5]

Předci Alexandra Petrozelina byli kazateli Jednoty bratrské a v exilu žili od sedmnáctého století. Tento zchudlý a zadlužený český šlechtic v listopadu 1802 navštívil Čermín a informoval obyvatele o možnosti koupě velkostatku Zelov. Přeplněné české kolonie trvale řešily otázku zaopatření svých dětí, proto uzavřely dne 20. 11. 1802 smlouvu s Petrozelinem na zprostředkování koupě Zelova za smluvenou odměnu. Už v únoru 1803 stavěli Češi v Zelově své první domy a v červnu 1803 zaplatili původnímu majiteli Zelova J. Świdzińskiemu poslední splátku.[6] Mezi prvními osadníky Zelova bylo 19 hospodářů z Čermína, Malého i Velkého Friedrichova Tábora, připojilo se 20 osadníků ze Sophienthalu a Bachovic, dále pak 14 rodin ze Sacken, dvanáct z Husince, deset z Erdmansdorfu, tři rodiny z Friedrichova Hradce i odjinud.[2]

V roce 1818 Čermínští spolu s Táborskými a Zelovskými využili znovu služeb Alexandra Petrozelina při zakládání další české obce Kučov.