Parazitismus

Parazitismus je způsob soužití – symbiózy dvou organismů, z nichž jeden organismus označovaný jako parazit nebo cizopasník využívá druhý organismus – hostitele. Parazit se může živit tkáněmi hostitele (aniž by se ho snažil zabít) nebo se přiživovat na hostitelově potravě či jinak profitovat z hostitelova organismu nebo jeho činnosti a snižovat přitom jeho biologickou zdatnost (fitness).

Snesení vajíčka do cizího hnízda je forma parazitismu v Česku známá například pro kukačku.

Volně žijící organismus, který není hostitelem několika parazitických jedinců různých druhů, je raritou. Více než polovina známých druhů jsou parazité nebo patogeni, přičemž bakteriální a virové parazity neznáme zdaleka všechny.[1]

Podle parazitologa profesora Julia Lukeše někteří parazité do jisté míry s lidským organismem spolupracovali (bylo na ně uvyklé) a jejich vymýcení z lidské populace způsobuje, že se lidský imunitní systém chová nepřirozeně.[2]

Počet parazitických druhů

Podle některých odhadů představují parazité až čtyři pětiny všech druhů. Každý biologický druh má obvykle alespoň jednoho parazita a tito parazité obvykle mají své další parazity.[3]

Parazitické druhy
Parazitická Trypanosoma je původcem několika závažných onemocnění postihujících i člověka; na obrázku tmavě růžově proti světlejším červeným krvinkám. Velikost parazitární buňky je asi 20 µm[4]
(světelný mikroskop)

Množství eukaryotických organismů se vyznačuje parazitickým způsobem života, a to často bez ohledu na jejich vzájemnou nepříbuznost. Zejména jednobuněční parazité člověka jsou v centru zájmu vědců. Z říše Excavata patří mezi parazity mnoho diplomonád (Diplomonadida, např. Giardia intestinalis) a trichomonád (Trichomonadida, např. Trichomonas vaginalis), dále trypanozomy (Trypanosomatida, zejména rody Trypanosoma a Leishmania, původci některých významných lidských onemocnění) či někteří zástupci třídy Heterolobosea (např. Naegleria fowleri). Z říše Chromalveolata jsou známi někteří parazitičtí nálevníci (Ciliophora) a dále zejména mnozí výtrusovci (Apicomplexa), jako kokcidie (Coccidea včetně Toxoplasmy) a krvinkovky (Haematozoea, např. rod Plasmodium, původce malárie). Z říše Rhizaria se vyznačují parazitickým způsobem života například nádorovky (Phytomyxea) či haplosporidie (Haplosporidia). Z říše Amoebozoa mezi cizopasníky patří namátkou Acanthamoeba, Entamoeba histolytica a další.[5]

Známe i mnohé parazitické rostliny, konkrétně jednobuněčné řasy rodu Prototheca, ale i mnohé vyšší rostliny, jako kokotice (Cuscuta) či poloparazitické jmelí (Viscum).[5]

Z větve směřující k živočichům a houbám (Opisthokonta) jsou známy rovněž mnozí parazité: například plísňovky (Mesomycetozoa) a rybomorky (Myxozoa). Z říše houby (Fungi) parazitují mikrosporidie (Microspora), různé plísně (např. rody Aspergillus, Penicillium) a kvasinky (např. Candida albicans).[5]

Z živočichů (Metazoa) parazitují mnozí zástupci kmene ploštěnců (Platyhelminthes), jako ploštěnky (Turbellaria), tasemnice (Cestoda), jednorodí (Monogenea) a motolice (Trematoda). Dále jsou paraziti mezi kmeny vrtejši (Acanthocephala), kroužkovci (Annelida, zejména pijavice, Hirudinea) a též v rámci kmene hlístice (Nematoda) a strunovci (Nematomorpha). Existují však i parazitičtí členovci (Arthropoda) i strunatci (Chordata).[5]

Formy parazitismu

Vztahy mezi cizopasníkem a hostitelem lze dělit dle různých vztahů. Podle biologické povahy organismu lze rozlišovat:

  • obligátní parazitismus (typický, pravý) – u každého parazita, u něhož alespoň jedna fáze ontogenetického vývoje probíhá na úkor jiného organismu;
  • fakultativní parazitismus (podmíněný, příležitostný) – u organismů žijících volně v přírodě, které při náhodném vniknutí do hostitele mohou žít parazitickým způsobem.

Dle prostorových vztahů dělíme cizopasníky na ektoparazity, kteří žijí mimo hostitele či na jeho povrchu (např. komár, pijavice), a endoparazity, kteří žijí uvnitř hostitele, v jeho útrobách, tkáních či buňkách (toxoplasma, tasemnice).

Podle časového vztahu k hostiteli se obligátní parazité dělí na dočasné, stálé a periodické.

Zvláštním případem parazitismu je hnízdní parazitismus, dobře známý například u kukačky.

Parazity rostlin lze dělit podle přítomnosti chlorofylu na dvě skupiny:

  • hemiparazité (poloparazité) – zelené rostliny, jež z hostitele přijímají jen vodu a minerální látky, příkladem může být jmelí (Viscum) nebo ochmet (Loranthus);
  • holoparazité – nezelené rostliny, jež ze svého hostitele přijímají i asimiláty, např. záraza (Orobanche) nebo podbílek (Lathraea).

Pravěcí parazité

V roce 2012 byla publikována vědecká studie o objevu obřích parazitických blech z doby dinosaurů (střední jura a spodní křída, před 165 miliony až 125 miliony let). Tyto až 23 mm dlouhé pravěké blechy (rod Pseudopulex) se zřejmě specializovaly na sání krve opeřených dinosaurů a ptakoještěrů.[6] Další druhohorní rody parazitů podobných blechám jsou Tarwinia z Austrálie a Saurophthirus z ruského Dálného východu. Další doklady parazitismu známe i u jiných pravěkých živočichů.[7]

Některé dinosauří fosilie vykazují také přítomnost možných mikroskopických až menších makroskopických parazitů v krevním oběhu obřích druhohorních titanosaurních sauropodů.[8]

Odkazy

Reference
  1. Parazitismus [powerpointová prezentace online]. Přednáška připravena s využitím materiálů prof. Flegra. [2014], obr. 2 [cit. 8. 12. 2018]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1431/podzim2014/Bi5080/um/um/Parazitismus_2014.ppt
  2. NEZVALOVÁ, Miroslava. Paraziti jsou naši přátelé, říká vědec, který snědl vajíčka tasemnice. iDNES.cz [online]. 14. prosince 2014 11:08. Dostupné online.
  3. ZIMMER, Carl. Vládce parazit. V Praze: Paseka, 2005. 262 s. S. ?.
  4. ROSYPAL, Stanislav. Nový přehled biologie. [s.l.]: Scientia, 2003. 797 s. S. ?.
  5. VOLF, Petr; HORÁK, Petr. Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9. S. ?.
  6. SOCHA, Vladimír. Gigantické blechy v dinosauřím peří. dinosaurusblog.com [online]. 2016-04-19 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online.
  7. CASCARDO, Paula; PUCU, Elisa; LELES, Daniela. Review of Parasites Found in Extinct Animals: What Can Be Revealed. S. 275–283. Journal of Parasitology [online]. 2021-04-12. Roč. 107, čís. 2, s. 275–283. Dostupné online. DOI 10.1645/20-30. (anglicky)
  8. BARANIUK, Chris. Gruesome ‘Blood Worms’ Invaded a Dinosaur’s Leg Bone, Fossil Suggests. Scientific American [online]. 2020-10-30 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura
  • VOTÝPKA, Jan a MODRÝ, David. Biologické invaze v nás i kolem nás: invazní patogeny. Živa. 2018, č. 5, s. 285. Přístup také z: http://ziva.avcr.cz/2018-5/biologicke-invaze-v-nas-i-kolem-nas-invazni-patogeny.html
  • VOTÝPKA, Jan; KOLÁŘOVÁ, Iva a HORÁK, Petr. O parazitech a lidech. V Praze: Stanislav Juhaňák – Triton, 2018. ISBN 978-80-7553-350-0.
  • Parazitismus [powerpointová prezentace online]. Přednáška připravena s využitím materiálů prof. Flegra. [2014], 41 obrazovk, [cit. 8. 12. 2018]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1431/podzim2014/Bi5080/um/um/Parazitismus_2014.ppt
  • VOLF, Petr a kol. Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9.
  • DANIEL, Milan. Tajné stezky smrtonošů. Praha : Mladá fronta, 1985.
  • SEDLÁK, Kamil a TOMŠÍČKOVÁ, Markéta. Nebezpečné infekce zvířat a člověka. Praha: Scientia, 2006. 167 s. Biologie pro všední den. ISBN 80-86960-07-2.
  • ZIMMER, Carl. Vládce parazit: pohled do světa nejnebezpečnějších tvorů planety. Překlad Vladimír Hampl a Olga Harantová. V Praze: Paseka, 2005. 262 s., [16] s. obr. příl. Fénix, sv. 12. ISBN 80-7185-685-1.
  • VESELOVSKÝ, Zdeněk: Etologie. Biologie chování zvířat. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1331-8.
  • ROSYPAL, Stanislav. Nový přehled biologie. Praha: Scientia, 2003. 797 s. ISBN 80-7183-268-5.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.