Chaviva Reiková

Narodila se v malé slovenské vsi Nadabula (od roku 1960 součást města Rožňava) v tehdejším Rakousku-Uhersku jako jedno ze sedmi dětí v chudé židovské rodině.[1] V roce 1919 se s rodinou přestěhovala do Radvaně u Banské Bystrice. Zde v letech 1919 až 1929 navštěvovala obecnou školu. Následně do roku 1931 studovala na Střední odborné škole v Banské Bystrici. Studia ale z existenčních důvodů ukončila a nastoupila jako prodavačka a účetní do železářství bratří Norbergerů.

Již jako mladá byla činná v sionistických organizacích. V roce 1930 vstoupila do mládežnické organizace ha-Šomer ha-ca'ir, kde přijala židovské jméno Chaviva. Byla také členkou Mezinárodní ženské sionistické organizace. V roce 1938 se přestěhovala do Bratislavy a začala pracovat jako sekretářka jednoho z vedoucích pracovníků sionistického hnutí na Slovensku, dr. Oskara Neumanna, a vyučovala v přípravných kurzech pro vystěhovalce do britské mandátní Palestiny. Zároveň byla také vedoucí sekretariátu Židovského národního fondu. V roce 1938 se provdala za Avrahama Martinoviče, s nímž sdílela sionistické nadšení. Existují názory, že šlo o sňatek fiktivní, uzavřený za účelem sdílení imigračního certifikátu, což v té době bylo běžnou praxí.[1]

Reiková (ve spodní řadě vlevo) spolu s ostatními výsadkáři, rok 1944

Do tehdejší mandátní Palestiny se společně s manželem přestěhovala v prosinci 1939. Spoluzakládali kibuc Ma'anit, nacházející se asi deset kilometrů východně od Chadery, kde se Reiková okamžitě zapojila do činnosti spojené s rozvojem osídlení. Aktivní však byla i v hnutí ha-Šomer ha-ca'ir a podílela se například na koordinaci sklizně citrusů.[1] Kibuc po nějaké době opustil její manžel, s Reikovou však nadále udržoval srdečný vztah. V roce 1941 vstoupila do židovské podzemní vojenské organizace Hagana. Pro rozdílnost názorů s vedením kibucu nakonec Ma'anit opustila a přestěhovala se do kibucu Šamir v podhůří Golanských výšin. Zde se seznámila se Sarou Bravermanovou, která ji přesvědčila, aby vstoupila do úderných oddílů Hagany, známých jako Palmach.[1]

Reiková s Bravermanovou byly osloveny britskou zpravodajskou službou Special Operations Executive (SOE), která prostřednictvím Židovské agentury hledala židovské dobrovolníky pro speciální vojenské operace, a obě se přihlásily do připravovaného tajného projektu.[1] Staly se příslušnicemi Ženských pomocných leteckých sborů britského královského letectva a pod patronací SOE poté prodělaly v roce 1942 vojenský a zpravodajský výcvik na britské vojenské základně nedaleko Káhiry. Reiková po absolvování kurzu složila přísahu britskému králi Jiřímu VI. a byla povýšena na seržantku. Zároveň přijala nové krycí jméno Marta Martinovič.

Chaviva (uprostřed) ve skupině židovských parašutistů

Dne 19. července 1944 byla rozkazem hlavního velitelství vzdušných sil na Středním východě zařazena do výsadku Amsterdam na pozici velitele. V rámci tohoto výsadku byla pověřena plněním zpravodajských úkolů a podporou Slovenského národního povstání. Na vysazení společně s ostatními příslušníky desantu čekala v italském Bari, kam byli z Egypta letecky přepraveni 26. srpna 1944. Původní záměr vysadit Reikovou společně s ostatními členy skupiny na padáku se nemohl uskutečnit, protože britské vojenské zákony zakazovaly nasazování žen do bojů (které v té době na určeném místě probíhaly) či v týlu nepřítele. Proto byla na Slovensko přepravena letadlem se skupinou amerických pilotů a 17. září 1944 vystoupila na letišti Tri Duby, v té době ovládaném povstaleckou armádou.

Zpravodajské úkoly, kterými byla pověřena, se týkaly zejména předávání informací o postavení Židů na Slovensku a vztazích mezi Židy, Slováky a Čechy. Krátce po příletu obnovila předválečné kontakty se sionistickými kruhy v Banské Bystrici. Zároveň se jí podařilo navázat kontakty nové. Kromě zpravodajských povinností se též zabývala pomocí židovským uprchlíkům, kteří se dostali na území ovládaném povstalci; zajišťovala pro ně jídlo a finance a organizovala transporty židovských dětí přes Maďarsko do britské mandátní Palestiny. Také organizovala návrat spojeneckých pilotů sestřelených během bojů nad Slovenskem do Itálie.

Společně s ostatními příslušníky desantu Amsterdam vycvičila 40 židovských bojovníků a vytvořila z nich partyzánskou jednotku. Po vojenské porážce Slovenského národního povstání a přechodu jednotek na partyzánský způsob boje, se s příslušníky svého oddílu 24. října 1944 ve čtyřech vlnách stáhla do hor, aby zde pokračovala v činnosti. Dne 31. října byl partyzánský tábor nad Pohronským Bukovcem přepaden ukrajinskou jednotkou SS Galizien. Prakticky všem se podařilo uprchnout. Během dne byli ale partyzáni pochytáni a Reiková se společně s dalšími příslušníky své skupiny dostala do zajetí. Všichni, včetně Reikové byli 1. listopadu převezeni do Banské Bystrice, kde byli vyslýcháni a podrobeni mučení. Po ukončení výslechů byla Reiková společně s ostatními zajatci a dalšími 250 Židy 20. listopadu 1944 popravena v protitankovém příkopě v prostoru Banské Bystrice-Kremničky, a pohřbena v hromadném hrobě.

Hrob Chavivy Reikové na Herzlově hoře v Jeruzalémě

Po osvobození Banské Bystrice v dubnu 1945 bylo tělo Chavivy Reikové exhumováno a znovu pohřbeno v britském válečném oddělení na Olšanských hřbitovech v Praze.

Židovská agentura po druhé světové válce pracovala na repatriaci ostatků všech pohřbených padlých výsadkářů (Chavivy Reikové, Chany Senešové a Rafa'ela Reisze), avšak myšlenka jejich hromadného převozu do Izraele se ukázala být z mnoha důvodů neproveditelná.[p 1] Nakonec se však 8. září 1952, po zdlouhavém a komplikovaném jednání s československou vládou, podařilo do Izraele ostatky Reikové a Reisze převézt.[p 2] Oběma se o dva dny později, 10. září 1952, dostalo státního pohřbu a byli pohřbeni na vojenském hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě, ve zvláštní sekci věnované sedmi židovským výsadkářům, kteří padli během druhé světové války za nepřátelskými liniemi.[4] Tam již v březnu 1950 spočinuly ostatky Chany Senešové repatriované z Budapešti. Čtyři zbývající výsadkáři (Perec Goldstein, Cvi Ben Ja'akov, Aba Berdičev a Enzo Sereni) mají na místě pouze symbolické náhrobní kameny. Zahynuli v koncentračních táborech Oranienburg, Mauthausen a Dachau, jejich ostatky nebyly nikdy nalezeny, a předpokládá se, že zmizely v tamních krematoriích.[4] Tři z výsadkářů, jejichž ostatky byly repatriovány, se stali jedinými z tisíců židovských vojáků a dobrovolníků, kteří za druhé světové války padli ve službách Spojencům, kterým se pocty pohřbení v Izraeli dostalo.[5]

Posmrtně byla Chaviva povýšena do hodnosti podplukovnice Izraelských obranných sil.

Výsadkářské operaci a jednotlivým parašutistům se věnuje celá řada knih. Z pamětní literatury, která se takřka výhradně věnuje účastníkům mise, lze zmínit například knihy z 50. let Magen ba-seter („Tajný štít“) a Sefer ha-Palmach („Kniha Palmachu“), jejichž editorem byl Zerubavel Gil'ad.[p 3] Z beletristické literatury vyšla o Chavivě Reikové v roce 1965 kniha Ke'em chaš le-hacil: šelichuta šel Chaviva Rajk, jejímž autorem byl Daniel Ben Nachum a Beli limco u-veli le-hikane'a: chajejcha u-šelichuta šel Chaviva Rajk z roku 1973, jejímž autorem byl Eli Šadmi.[6] Z tzv. generace nových historiků se operaci, jejím cílům a hodnocení, mimo jiné i z hlediska samotných výsadkářů, věnuje ve své knize The Blue and the Yellow Stars of David (doslova „Modrá a žlutá Davidova hvězda“) z roku 1990 historička Dina Poratová.[7] Již roku 1947 vznikla v Praze kniha Chaviva, sestavená Davidem Goldsteinem.

V Izraeli její jméno nesou kibuc Lahavot Chaviva, Vzdělávací institut Givat Chaviva,[8] jedna z lodí přivážející židovské přistěhovalce do Izraele[9] a některé ulice. Ulice jsou po Chavivě Reikové pojmenovány i např. v USA či Kanadě. V září 1988 byla na její počest vydána v Izraeli poštovní známka o nominální hodnotě 0,4 šekelů.[10]

Od roku 1994 je udělována německá mírová cena Haviva Reik-Friedenspreis.[11]