Caudillismus

Španělské slovo caudillo znamená v českém překladu vůdce či lídr, jeho etymologický původ je z latinského slova capitellus nebo caput, tedy hlava. Pojem caudillo se začal objevovat v politickém jazyce až během 19. století. Ve 20. století se objevuje i v podobě pojmu caudillismus. V době bojů o nezávislost na počátku 19. století se podle pramenů užívalo spíše slovo comandante (velitel).[2]

Diskuze o příčinách vzniku caudillismu v 19. století je poměrně široká a upozorňuje na celou řadu společenských a kulturních determinant, které měly přispět ke vzniku tohoto jevu. V rámci těchto diskuzí se na jedné straně zdůrazňuje vliv kulturních jevů a tradic, jež spojují caudillismus s exportem iberských hodnot a s koloniálním systémem nadvlády. V tomto kontextu bývají zdůrazňovány některé kulturně-společenské jevy jako je machismus, patriarchální hodnoty místních společností nebo dobyvatelská podstata politické autority v Latinské Americe.[4]

Oproti tomu podle Johna Lynche se caudillismus objevil v Latinské Americe až od 20. let 19. století a byl spíše výsledkem situací bezprostředně následujících po pádu španělské nadvlády. Lynch poukazuje na to, že caudillové byli často lokálními osobnostmi a že čerpali ekonomickou a vojenskou sílu z haciend. Ekonomické a sociální změny v distribuci pozemků (a haciend) v Latinské Americe 18. století tak měly k vzniku caudillismu přispět významnou měrou.[5] Caudillismus tak měl v podstatě vycházet z ruralizace jihoamerických společností, ke které docházelo hned po dosažení nezávislosti. Vedle toho se diskutuje také role úpadku centrální moci v souvislosti s koncem španělské nadvlády nad kontinentem. Fenomén caudilla je potom viděn ve vztahu s procesem budování centralizovaného státu na troskách koloniálního panství.[6]

Diskuze o příčinách vzniku a také důsledcích caudillismu se bezprostředně dotýká problematiky charakteru politické kultury v Latinské Americe. V této souvislosti například Peter H. Lewis hovoří o v podstatě nedemokratických základech politické kultury na kontinentě, jež má být charakterizována například caudillismem a tendencemi k autoritářství, diktátorství a vládě silných osobností ale také korporativismem.[p. 1] K dalším dominantním rysům politické kultury v regionu se často řadí, jak tomu je u C.S.Thomase, nepřítomnost konsensuálního řešení politických konfliktů, politická korupce, široké spektrum politických ideologií, silná role armády v politice či nestabilnost politických institucí.[7]

Historicky je nutné připomenout odlišnost caudilla a caudillismu v 19. století a ve 20. století. Vlastní jev caudilla a caudillismu je záležitostí 19. století a je možné se s ním setkat napříč latinskoamerickým kontinentem. Caudillismus byl v této době zakotven v prostředí slabé centralizované moci státu, často neustálených hranic nově vzniklých státních celků a spíše lokalizované politiky. Caudillismus a samotný jev caudilla se ale ve 20. století značně proměnil v důsledku konsolidace moci centra a především v novém kontextu masové politiky. Caudillismus 20. století je charakteristický kultem osobnosti, klientelním systémem či nepotismem uvnitř politického systému,populismem nebo populistickými rysy politiky, a často rovněž korporativismem.