Latifundie

Rozsah latifundií se v jednotlivých oblastech římského státu lišil, zatímco ve starších osídleních měl takovou povahu často už větší statek, v nových římských provinciích i sebevětší farmy mohly charakter latifundií postrádat. Jejich vznik umožnil výhodnější organizaci práce, efektivnější hospodaření vedoucí později k modernímu zemědělskému průmyslu i snadnější získání finančních prostředků. Z hlediska sociálního však měly latifundie spíše negativní dopad. Vzhledem ke svému rozsahu bylo pro obdělávání půdy zapotřebí stále větší množství otroků (až později byly části latifundií pronajímány kolónům) a protože jejich majitelé trávili svůj čas spíše ve městech, přinesly s sebou i poměrně nákladnou správu s vícero úředníky. Naopak nedostatek volné půdy na venkově způsobil odliv místních obyvatel do měst, kde vytvářeli chudý proletariát, což vedlo k sociálním nepokojům. Proto si již Plinius starší povzdechl „Latifundia perdidere Italiam“ (latifundie ničí Itálii). Tehdejší pokusy o pozemkové reformy, spočívající v rozparcelování latifundií mezi bezzemky, např. bratrů Tiberia a Gaia Graccha, byly ale neúspěšné.[1]

Také středověké lenní poměry a konfiskace v důsledků válek spíše růst latifundií podporovaly. Až moderní zákonodárství se opět snažilo podobné velkostatky omezovat, kromě jejich přímého rozdělování mezi drobné rolníky např. rušením fideikomisů nebo vnitřní kolonizací.[1] Naopak kolem poloviny 20. století se ukázalo, že drobní hospodáři nemohou konkurovat velkým „latifundiím“ s rozsáhlou mechanizací a finanční silou, takže se drobná hospodářství opět scelují a velcí vlastníci půdy je výhodně vykupují.