Canal du Midi

Myšlenka propojit Atlantský oceán se Středozemním mořem a vyhnout se tak oklice přes Gibraltarský průliv se objevila už ve starověku, ožila v 16. století, kdy potřeba dopravy velkých objemů zboží stoupala a vodní doprava byla jediným schůdným řešením. Myšlenky se později ujal místní šlechtic a správce královské daně Pierre-Paul Riquet, který přesvědčil krále Ludvíka XIV. o technické uskutečnitelnosti díla. Mnoho předchozích projektů ztroskotalo na tom, že kanál musí překonávat rozvodí Atlantského oceánu a Středozemního moře, a nemá tedy jednotný spád. Riquet využil zkušeností se stavbou podobného průplavu Briare, který spojil Loiru se Seinou a zjistil, že nedaleko rozvodí jsou zdroje vody, které lze zadržet v nádrži a jimi pak kanál zásobovat. Na svém statku pak postavil podrobný model, na němž studoval vodní poměry.

Roku 1666 král Ludvík XIV. stavbu povolil a svěřil ji Riquetovi, který ji pak s dalšími odborníky projektoval a vedl. Podílel se také 20 % nákladů na stavbě (40 % financoval stát a 40 % kraj), která byla dokončena až rok po jeho smrti a stala se dědictvím jeho rodiny. Z původních odhadů na 10 milionů liber se náklady vyšplhaly na 17 až 18 milionů. Na stavbě, která musela překonávat i další technické problémy (například tunel v Malpas, řadu mostů přes řeky atd.), pracovalo asi 12 000 lidí, zčásti sezónně. Riquet je však velmi dobře platil a zajistil jim i placené svátky a podporu v nemoci. V letech 1667–1671 byl vybudován úsek z Toulouse do rozvodí v Naurouze a do Trebes, kde roku 1672 začal pravidelný provoz. V letech 1671–1682 byla vybudována druhá větev do Sète a roku 1683 byl zahájen provoz. Po Riquetovi, který roku 1680 zemřel, vedl stavbu jeho spolupracovník F. Andréossy.

Roku 1686 pověřil král revizí průplavu slavného pevnostního architekta Vaubana, který jej v následujících osmi letech podstatně zdokonalil a rozšířil, včetně 49 akvaduktů a mostů přes řeky, které zajistily pravidelné zásobování vodou po celý rok. Roku 1776 byl vybudován spojovací průplav do Narbonne, roku 1810 bylo napojeno Carcassonne a v letech 1836–1857 byl vybudován paralelní průplav k řece Garonně z Toulouse do Bordeaux, který zajistil pravidelný provoz na celé trase. Lodě tahali koně a muly, roku 1857 bylo přepraveno 110 milionů tunokilometrů a přes 100 tisíc osob. Od 80. let 19. století začala kanálu konkurovat železnice, ve 30. letech se sice provoz oživil díky motorovým člunům, brzy však ustal a od 70. let 20. století slouží kanál převážně turistice (přes 10 tisíc lodí ročně). Kromě toho slouží k zavodňování asi 40 tisíc ha půdy.

Výškový profil kanálu:
1 – Toulouse
2 – Naurouze, rozvodí
4 – Carcassonne
5 – Trebes
8 – Sete (ústí)

Profil průplavu byl původně navržen na šířku 18 m na hladině, 10 m u dna, povolený ponor 1,6 m. Plavební komory měly šířku 6 m a délku 30 m, po špatných zkušenostech s hroucením bočních stěn je však Riquet začal stavět jako oválné s max. šířkou 10 m. Na průplavu je 63 zdymadel, 126 mostů, 55 akvaduktů, 7 kanálových mostů, 6 přehrad a 1 tunel.

Výškový profil nejprve stoupá z Toulouse na rozvodí v Naurouze o 57 m a pak klesá o 189,4 m do Sete u Středozemního moře. Do rozvodí se přivádí ze vzdálenosti asi 30 km voda, shromážděná z potoků a říček na úpatí Černé hory (Montagne noire) do hlavní nádrže (jezero Saint-Ferréol) o rozloze 67 ha a několika pomocných, které dodávají ročně přes 90 milionů m² vody. Na hospodaření s vodou se podílí i řada řek, které také odvádějí přebytečnou vodu.

Nádrž přiváděče v Naurouze

Plavební komora l’Aiguille

Hráz v Saint-Ferréol

Nádrž v Naurouze