Bumin

Bumin-kagan nebo Bumen-kagan (staroturečtina: , Bumin qaγan,) také Illig-kagan (čínsky v českém přepisu Ili kche-chan, pchin-jinem yīlì kěhàn, znaky 伊利可汗) nebo osobním jménem: Ašına Tumen (čínsky v českém přepisu A-š'-na Tchu-men, pchin-jinem āshǐnà tumen, znaky 阿史那土门) (551 – † 552),[pozn. 1] byl zakladatel a první vládce turkuckého kaganátu, kterému vládl s titulem Illig-kagan čili král králů.

Ašına Tumen

阿史那土門"/"土门"
Illig-kagan
Doba vlády 534–552
Éra vlády raný středověk
Korunovace 551
Tituly jabgu → princ (534–551)
Illig-kagan (551–552)
Úmrtí 552
Nástupce Kara Issik
Manželka princezna Čchang-le
princezna Ana-chuaj
Potomci Kara Issik
Kušu Mukan
Taspar
Rod Ašına
Dynastie Ašına
Otec Tuwu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vládu nad Turky žijícími na jižním Altaji zdědil roku 534. Rozšířil ovládané území až k Chuang-che, roku 545 získal uznání od říše Západní Wej, následující rok si podrobil kmeny Oguzů-Uzů (Tie-leové). Roku 551 porazil Žuan-žuany a ovládl většinu mongolských stepí. Prohlásil se kaganem, po několika měsících však zemřel.

Život

Bumin byl nejstarší syn Ašına Tuwu-Ta-jabgu (Tuwy) z rodu Cu-ku (Ašına). Tuwa vládl svazu dvanácti kmenů žijících na svazích jižního Altaje, (Severní Liang)[1] kteří si říkali Turci (či Modří Turci; pro odlišení od současných Turků jsou historiky označováni jako Turkuti, či Turkité). Turci byli vazaly Žuan-žuanů, kterým odváděli daň ve výrobcích ze železa.[2] Turecká produkce železa, zejména zbraně, měla pro Žuan-žuany velký význam.[3] Žuan-žuanský kaganát ovládal mongolské stepi od Altaje až k Velkému Chinganu v Mandžusku.

Roku 534 Bumin po otci zdědil postavení náčelníka Turků, s titulem veliký jabgu čili princ.[2] Postupně rozšířil svou moc na východ, až se roku 542 Turci objevili na březích Chuang-che. Zde měnili s Číňany říše Západní Wej koně za obilí a hedvábí. Místní wejské úřady však obchodu bránily, kočovníci reagovali nájezdy.[2] Současně roku 542 Oguzové-Uzové (Tie-leové [pozn. 2]) žijící v západním Mongolsku od Altaje až k Bajkalu,[6] povstali proti Žuan-žuanům, ale byli poraženi, přičemž jejich vůdce našel azyl v severovýchodní Číně – říši Východní Wej. Říše Západní Wej, přesněji faktický vládce říše, císařův rádce Jü-wen Tchaj, se rozhodl uzavřít s Turky spojenectví. Roku 545 wejské poselstvo[pozn. 3] přibylo k Turkům a ti se přihlásili k alianci s Západními Weji.[2][7] Navázání diplomatických styků s Čínou pozvedlo Buminovu autoritu mezi kočovnými kmeny Mongolska.

Následující rok turečtí vyslanci přivezli do wejské metropole Čchang-anu tribut a potvrdili svazek.[8] Současně Bumin zaútočil na Oguzy-Uzy (Tie-leové), opět povstavší proti Žuan-žuanům, a podrobil si je.[6][pozn. 4] Poté požádal žuan-žuanského kagana Anakueje o ruku jeho dcery.[6] Kagan žádost odmítl slovy: „Jsi můj kovář, jak se jen opovažuješ vyslovit takový návrh?“[9] Odvetou Turci uvěznili kaganovy posly a upevnili spojenectví s říší Západní Wej – roku 551 Bumin požádal o manželství s princeznou dynastie Západní Wej, wejská vláda souhlasila a poslala mu princeznu Čchang-le.[9] Téhož roku k pohřbu wejského císaře Wen-tiho Bumin vyslal poselstvo s darem dvou set koní.[10]

Posíleni Oguzskými-Uzskými (Tie-leové) oddíly Turci zaútočili na Žuan-žuany[8] a roku 551 porazili Anakuejovy síly v bitvě na severu Chuaj-chuangu[10] (v dnešní prefektuře Čang-ťia-kchou), žuan-žuanský kagan poté spáchal sebevraždu. Bumin se naopak roku 551[8] prohlásil kaganem turecké říše s titulem „Illig-kagan“.[pozn. 5]

Bumin zemřel koncem[9] roku 552, několik měsíců po svém prohlášení kaganem.[8] Jeho postavení nakrátko převzal syn Ašına Kelo (Kara Issik), roku 553 se kaganem stal další syn Ašına Sıťin (Kušu Mukan). Oba vládli ve východní polovině říše, zatímco Buminův mladší bratr Ašına Ši (Istemi) spravoval s titulem jabgu západní část turkuckého státu. Po Buminově smrti turkucký kaganát dále expandoval a za méně než století se rozšířil na většinu centrální Asie.

Odkazy

Poznámky
  1. V Tajná kronika Mongolů
  2. Tili (Tiele) (čínsky v českém přepisu Tili, pchin-jinem dílì, znaky 狄历, obvyklou fonetikou: Ty-ly) nebo také
    Tiele (čínsky v českém přepisu Tchie-lej, pchin-jinem tiělēi, znaky 鐵勒, obvyklou fonetikou: Tye-le) nebo také
    Čıle (Tiele) (čínsky v českém přepisu Čch'-lej, pchin-jinem chìlēi, znaky 敕勒, obvyklou fonetikou: Čı-le) nebo také
    Kaoke (Tiele) (čínsky v českém přepisu Kao-kche; doslova „vysoké kočáry“, pchin-jinem gāochē, znaky 高車 nazev, který nesli v období Severního Wej (Tabgačové), nebo také
    Čulu (Tiele) čínsky v českém přepisu Čchu-lu, pchin-jinem chulù, znaky 楚騄 což je alternativní název „Tiele“. Tieleové byli sbírkou kmenů z různých etnik turkického původu. V turkických jazycích také nazývání Tele, byli roku 357 vytlačeni z Mongolska Sien-piy a založili stát v Turpanu. Tato skupina zahrnovala kmeny Sır-Tardušů (Se-jenta), Basmalů (Pa-si), Oguzů (Wu-chu), Chazarů (Che-san), Alanů (A-lan), J. Kyrgyzů (Che-ku), Tuvānců (Tuva-la) a Jakutů (Kuli-kan) z Bajkalského regionu.[4][5]
  3. V čele s An Nuopantou (Nanaj-Banduem), Sogdijcem z Buchary žijícím na severozápadě wejského státu, v Che-si.[2]
  4. Podle čínských kronik jich bylo na 50 tisíc rodin.[8]
  5. Část historiků datuje bitvu s Žuan-žuany a prohlášení Bumina kaganem rokem 552.[11]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bumin Qaghan na anglické Wikipedii.

    1. KOKAISL, Petr; PARGAČ, Jan, a kol. Pastevecká společnost v proměnách času: Kyrgyzstán a Kazachstán. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2006. 294 s. ISBN 8073081199, ISBN 9788073081195. S. 8. [Dále jen Kokaisl, Pargač].
    2. КЛЯШТОРНЫЙ, С.Г; СУЛТАНОВ, Т.И. Государства и народы Евразийских степей: от древности к Новому времени [Gosudarstva i narody Jevrazijskich stěpej: ot drevnosti k Novomu vremeni]. 3-е изд. исправл. и доп.. vyd. СПб: Петербургское Востоковедение, 2009. 432 s. ISBN 978-5-85803-411-7. S. 104. (rusky) [Dále jen Kljaštornyj, Sultanov].
    3. ФАЙЗРАХМАНОВ, Габдельбар. Древние тюрки в Сибири и Центральной Азии [Drevnije ťurki v Sibiri i Centralnoj Azii]. Казань: Мастер Лайн, 2000. 188 s. ISBN 5-93139-069-3. S. 90. (rusky) [Dále jen Fajzrachmanov].
    4. TUAN, Lian-čchin. (丁零, 高车与铁勒 → Ting-ling, Kao-kche jü Tchie-lej) - Ting-ling, Kaoke a Tiele. Šanghaj: (上海人民出版社出版 → Šangchaj Žen-min čchu-pan-še Čchu-pan 1988) - Šanghajské Vydavatelství Lidového Domu 1988, 1935. 566 s. ISBN 7208001103, ISBN 9787208001107. S. 11–12. (čínsky)
    5. PULLEYBLANK, Edwin George. Central Asia and the non-Chinese peoples of ancient China - Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny V. Variorum collected studies series. Aldershot: Ashgate Publishing, 2002. 731 s. ISBN 0860788598, ISBN 978-0-86078-859-1. Kapitola VII, s. 21–26. (anglicky)
    6. SIDOR, Denis. The establishment and dissolution of the Türk empire. In: SIDOR, Denis. The Cambridge History of Inner Asia. Cambridge, UK; New York, Melbourne: Cambridge University Press, 2008. ISBN 0-521-24304-1. S. 295. (anglicky)
    7. ГУМИЛЕВ, Лев Николаевич. Древние тюрки. Москва: АСТ, 2004. 576 s. ISBN 5-17-024793-1. S. 29. (rusky) [Dále jen Gumiljov].
    8. Kljaštornyj, Sultanov, s. 105.
    9. Gumiljov, s. 31.
    10. LING-CHU, Te-fen, a kol. Čou-š'. Svazek 50. [s.l.]: [s.n.], 636. Dostupné online. (čínsky)
    11. Např. Gumiljov, s. 31; Fajzrachmanov, s. 91–92.;BAUER, Susan Wise. The History of the Medieval World: From the Conversion of Constantine to the First Crusade. [s.l.]: W. W. Norton & Company, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-393-05975-5. S. 238.

    Související články
    Předchůdce:
    Tuwu-Ta-jabgu    		 Bumin
    1. Kagan Turkutů z Ašınovského klanu
    Turkucký kaganát
    551–552    		 Nástupce:
    Kara Issik
    This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.