Nezamýšlené důsledky

Nezamýšlené důsledky lidského jednání byly v dějinách zkoumány mnohými, mezi nejdůležitější z nich patří John Locke[3], Adam Smith[4] nebo Karl Marx[5].

Problému nepředvídaných důsledků záměrného jednání se v té či oné z jeho četných forem dotkl v podstatě každý z těch, kteří významným způsobem přispěl k dlouhé historii sociálního myšlení. Kontinuitu uvažování o tomto problému však zpravidla zastiňovala rozmanitost obsahu a široká škála označení (jako např. osud, Prozřetelnost, společenské síly, heterogenita cílů, princip emergence či kreativní syntéza).[6]

V nemarxistické sociologii se jako první tomuto fenoménu začal systematicky věnovat až ve třicátých letech dvacátého století americký sociolog Robert K. Merton. Právě on ustanovil teto jev jako vědecký pojem. Měl za to, že bude-li věda nezamýšlené důsledky jednání předvídat, je možné jim zabránit. Zároveň vymyslel a ustanovil výraz “latentní funkce” viz výše.

Mezi mysliteli, kteří se uvedeným problémem také zabývali, je uveden Machiavelli, Vico, Smith i Hegel, právě tak jako Marx s Engelsem a řada sociologů dvacátého století Weberem a Paretem počínaje. V pracích Marxe a Engelse se pozornost věnovaná nezamýšleným důsledkům záměrného jednání projevuje dvojím způsobem. Marx používá model nezamýšlených důsledků implicitně na více místech svých děl, Engels formuluje problém explicitně.

Důležitou podmínkou tohoto typu pojetí vývoje je myšlenka, že nutnost se prosazuje v dimenzi „vývoje od něčeho“ a nikoli v dimenzi „vývoje k něčemu“. Dosavadní dějiny se nerozvíjely, aby se něco stalo, ale protože se něco stalo. Buržoazie nevznikla proto, aby byl kapitalismus, ale proto, že byl feudalismus. 

Na problém nezamýšlených důsledků naráží Engels v souvislosti, která je dnes zvlášť aktuální, a sice v souvislosti s „vítězným“ podmaňováním přírody člověkem. Každé toto vítězství má sice hlavně ty důsledky, s kterými se dalo počítat, ale v druhé a třetí řadě má zcela jiné, nepředvídatelné účinky, které velice často ty první důsledky pět odstraňují.

U samotného jednání je podle Mertona možné rozlišit dva druhy: organizované, které zahrnuje jednání lidí jako individualit. Sjednotí-li se více těchto individualit se stejným záměrem, může vést k druhému typu jednání, tedy formálně organizovanému.

Robert K. Merton se krom jiného zabýval výklady termínu funkce v různých jazycích. Výslednou definicí je pak důsledek jednání, který ovšem nemusí být zamýšlený. Aby pojem nebyl vykládán jen jako pozitivní důsledek, přišel pro rozlišení pozitivních a negativních důsledků s pojmy eufunkce a dysfunkce.

• Faktor nedostatku adekvátních znalostí situace:
  • Výsledkem studia důsledků lidského chování je většinou určitá pravděpodobnost, nikoli však úplná jistota.
  • K odvození některých důsledků není možné získat dostatek potřebných informací, jelikož jsou výsledkem mnoha náhod a okolností.
• Faktor omylu:
  • Častým omylem je například myšlenka, že dříve uplatněné řešení určité situace poslouží stejně dobře i podruhé.
  • Omylu se aktér dopouští i tehdy, přehlíží-li záměrně některá specifika, jež mají vliv na důsledky jednání. Důvodem může být záměrné popírání či ignorování problému nebo jeho části či přílišný vliv emocí. Za takovýchto podmínek důsledky logicky nemohou odpovídat těm očekávaným.
• Faktor kategorické bezprostřednosti zájmu:
  • Zájem o očekávané okamžité důsledky znemožňuje zkoumání dalších či dalekosáhlých. Naléhavým jednáním člověk většinou dospěje ke kýženým výsledkům, může ale zkomplikovat dosáhnutí jiných, i když v dané situaci ne tak výrazných.
  • Například snižování porodnosti z “ekonomických důvodů”, které působí na věkovou skladbu a velikost příbuzenstva hlubokými důsledky psychologického a sociálního charakteru a ve větších celcích ovlivňuje míru populačního růstu.
• Faktor základních hodnot:
  • Případy, kdy se o dalších důsledcích jednání neuvažuje, protože je jednání podřízeno jedincovým základním hodnotám.
• Faktor sebemařící předpovědi:
  • Veřejné předpovědi budoucího sociálního vývoje často nejsou potvrzeny, protože taková předpověď se stane novým prvkem v konkrétní situaci, a napomáhá tak ke změně původního směru vývoje. Například Marxova předpověď postupné koncentrace bohatství a narůstající bídy mas měla za důsledek zpomalení až eliminaci tohoto jevu.[6]