Budislav Třemšínský

Byl synem lékaře, matka mu krátce po narození zemřela. Vyrůstal pod vlivem otcovy vlastenecké výchovy. Od roku 1851 navštěvoval Německé gymnázium v Plzni a po maturitě vystudoval v letech 1861-1865 práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze.[1]

Po skončení studií žil nějaký čas v Praze i na venkově z peněz, které zdědil po rodičích, později byl nucen vstoupit do státní služby. Působil jako právník v některých pohraničních městech, kde se pro své vlastenecké smýšlení dostával do konfliktů a musel snášet i ústrky.[2]

V 70. letech pracoval jako účetní oficiál finančního zemského ředitelství v Praze. Roku 1879 se oženil.[1] Zemřel ve Všeobecné nemocnici v Praze.[3]

Své umělecké jméno si zvolil podle vsi Budislavice, odkud měli pocházet jeho předkové, a podle vrchu Třemšín, o kterém psal ve svých básních.[1]

Jako prozaik debutoval roku 1858 v píseckém časopise Poutník od Otavy, kde také vydal své Pověsti lnářské pojednávající o okolí Lnář. Redigoval časopisy Blesk (1864) a Šotek (1867) a společně s Eduardem Justem vydal sborník humoru a satiry Rarášek (1865).[1]

Časopisecky publikované vlastenecké, lyrické, přírodní, milostné, satirické i epické básně nesoucí vliv shrnul roku 1868 do své jediné básnické sbírky Básně Budislava Třemšínskeho, kterou vydal vlastním nákladem a jejíž čistý výnos věnoval Národnímu divadlu. Zvláštní oddíl je ve sbírce věnován překladům (Goethe, Heine, Petofi).[1][2]

Z němčiny také přeložil Goethovu tragédii Klavigo (obsaženo ve sborníku Divadelní ochotník, Praha: Slovanské kněhkupectví 1863) a veselohru Občan generálem, která zůstala v rukopise. Jeho básnické dílo nedosáhlo sice úrovně tvorby májovců, ale je cenným svědectvím o atmosféře 60. let 19. století.[1]