Sándor Petőfi

Petőfiho původem se podrobně zabýval József Kiss (1923–1992) v knize Petőfi adattár (1992). Výsledky studií Lajose Jakuše dokládají slovenský původ větví obou rodičů do roku 1685. Poslední známé místo předků otce jsou Vaďovce v Nitranské župě. Předkové matky byli z Necpal v Turci. Obě větve byly evangelické. Jméno Petrovič je původem zřejmě srbské nebo chorvatské, z čehož se usuzuje, že předkové otce byli Srbové, kteří přišli na Slovensko možná v 16. století, možná už ve středověku. Otec se jmenoval Štefan Petrovič (István Petrovics), byl řeznickým mistrem a maďarštinu ovládal jen částečně, matka se jmenovala Marie Hrúzová a komunikovala slovensky.

Petőfi byl žákem slovenského národovce Štefana Koreňa, ve slovenském evangelickém chrámu v Pešti ho jako 10letého konfirmoval Ján Kollár. Mateřským jazykem mu byla slovenština. Když byl student, vysmívali se mu pro jeho maďarštinu ovlivněnou slovenštinou. Časem se však začal považovat za Maďara. Maďarizovanou verzi svého jména používal od svých 20 let, čili posledních 6 let svého života. Právě jeho slovenský původ mohl být důvodem pro jeho hungarofilskou horlivost.

Když měl Alexander dva roky, jeho rodina se přestěhovala do čistě maďarského města Kiskunfélegyháza, které později Petőfi vydával za své rodné město. Jeho otec se pokusil synovi zajistit nejlepší školy. Navštěvoval několik škol, v letech 1833–1834 piaristické gymnázium v ​​Pešti, 1835–1838 slovenské evangelické gymnázium v ​​Aszóde, 1838–39 lyceum v Banské Štiavnici (kde byl spolužákem Andreje Sládkoviče). Z lycea v Banské Štiavnici utekl, aby se mohl věnovat divadlu (podle některých názorů byly důvodem jeho ukončení studia finanční problémy rodičů). Potom Alexander střídal různá zaměstnání na více místech: v Pešti byl pomocníkem v divadle, v Ostffyasszonyfě učitelem a v Soproni vojákem (1839). V letech 1841–1842 studoval na kolegiu v Pápě, kde se setkal se svým pozdějším přítelem Mórem Jókaiem. O rok později, v roce 1842, v časopise Atheneum poprvé otiskly jeho verše, a to pod názvem A borozó. Byly podepsány jménem Sándor Petrovics.

Vedle poezie ho zajímalo divadlo, v roce 1842 se přidal k jedné kočující divadelní společnosti. V roce 1844 putoval z Debrecínu do Budapešti, aby našel vydavatele svých veršů. V roce 1843 se živil jako písař na bratislavském sněmu, současně vypomáhal v divadle. První básnickou sbírku vydal v roce 1844 pod názvem Versek, v témže roce byl pomocným redaktorem časopisu Pesti Divatlap, a to na přímluvu básníka Mihály Vörösmartyho.[1] Ve svých populárních básních často využíval rytmus lidových písní. Nejdelší práci napsal v roce 1845, byla to epická báseň pod názvem János vitéz. V letech 1845–1846 prožíval uměleckou i lidskou krizi, v jeho díle se projevil pesimismus.

V 1846 se v Sedmihradsku seznámil s Julií Szendreyovou. V následujícím roce, přes zákaz jejího otce, se s ní oženil a svatební cestu strávili na zámku Petőfiho jediného aristokratického přítele, básníka Sándora Telekiho.

Pak redigoval časopis Életképek, společně s přítelem Jókaiem. V roce 1848 neúspěšně kandidoval do uherského sněmu. V březnu 1848 se jako jeden z vůdců skupiny nazvané Březnová mládež spolupodílel na vypuknutí revoluce. Jeho Píseň národa byla manifestační básní této revoluce. Kromě toho spolupracoval na přípravě dvanácti požadavků Maďarů vůči Rakouskému císařství. S řadou vůdců povstání se však dostal brzy do sporu. Neschvaloval kompromisy politiků a otevřeně mnohé kritizoval. Když zasáhlo Rusko proti revoluci vojensky, Petőfi se přihlásil do oddílů maďarské armády, již vedl Józef Bem. Sloužil zde především jako válečný zpravodaj.

Naposledy byl spatřen 31. července 1849 u Segešváru. Okolnosti jeho smrti nejsou známy a do dnešního dne se o nich vedou četné spory. Podle tradičního maďarského názoru Petőfi padl v segešvárském oddílu. Podle jiných ho jako válečného zajatce odvlekli do Ruska, kde ještě dlouhou dobu (do roku 1856) žil na Sibiři, kde ho později popravili nebo zemřel přirozenou smrtí.

Socha Sándora Petőfiho v Medické zahradě v Bratislavě

• Píseň národa – výzva k lidovému povstání
• Apoštol – epos
• Bohatýr Jan – epos
• Blázen Ištók – lyrika
• V bitvě – dojmy z armády
• Evropa je tichá zas
• Mé písně