Boris Lipnitzki

Haim Efime Boris Lipnitzki (nebo Lipnitzky) se narodil v židovské rodině v Osteru v Černihivské oblasti Ruské říše (nyní Ukrajina) dne 4. února 1887. Zemřel v Paříži dne 6. července 1971 ve věku 84 let a je pohřben na hřbitově Pere Lachaise.[1]

Lipnitzki nejprve pracoval jako asistent pro fotografa v Oděse, poté si otevřel vlastní studio v Pultusku. Do Paříže přijel na počátku 20. let. Tam založil ateliér na adrese rue du Colisée 40, kde fotografoval mnoho uměleckých osobností od 20. do 60. let 20. století[2] a zobrazoval je ve svém vlastním okolí. Jeho přátelství s módním návrhářem Paulem Poiretem, s nímž by zůstal fotografovat v Biarritzu, poskytlo vstup do těchto kruhů.[3]

Mezi jeho fotografované osobnosti patřili Maurice Ravel, René Hubert, Albert Camus, Blaise Cendrars,[4] Jean Cocteau, Otto Preminger, Igor Strawinsky, Arthur Honegger,[5] Leonid Massine, Serge Lifar, Paul Poiret, Coco Chanel, Olga Spessivtseva, Nyota Inyoka, Tamara Karsavina, Serge Gainsbourg, Les Six, Marc Chagall, Pablo Picasso,[2] a také Josephine Bakerová s níž v roce 1926 vytvořil slavnou sérii fotografií aktů.[6]

Lipnitzki byl fotografem během natáčení Ganceova snímku Napoléon a zachytil neformální pohledy na zákulisí štábu a herce[7] jeho snímky byly použity na obálkách programů a zobrazeny v kinech, ale navzdory ujištění mu nebyl přiznán kredit. Následoval soud na seinském tribunálu a producentovi filmu bylo nařízeno zaplatit Lipnitzkimu 30 000 franků (asi 16 000 USD v roce 2010). Průmyslová publikace Le Photographe na to upozornila jako na precedens ve francouzském autorském právu.[8] Natočil také mnoho významných baletních představení a vytvořil studiové portréty tanečníků.[9]

Fotografie Lipnitského byly publikovány v časopisech Femina, The Paris Times, Paris-Alger magazine, Les Modes, La Vie parisienne, Chantecler revue, Vogue (Paříž), L'Atlantique, Paris-soir, La Femme de France, Être belle, Le Photographe „ Le Point, Adam: revue des modes maskcines en France et à l'étranger, Ambiance, Comoedia, Claudine, Le Monde illustré, L'Art musical, Bravo, Le Petit journal, Le Théâtre et Comœdia illustré a další.[10]

V článku o relativní hodnotě ručně kreslené a fotografické ilustrace, Robert Lang ředitel a redaktor Rester Jeune, popisující stylistiku různých ilustrátorů a fotografů, píše o Lipnitzkém, že „má rád svatozáře a další umělecké paralely z prostředí divadla„.[11]

Lipnitzkého archiv byl zdecimován, když bylo zatopeno divadlo Athenaeum, kde mu jeho přítel Louis Jouvet pomohl skrýt jeho tisky během okupace, když uprchl, aby zůstal se svým přítelem Chagallem v New Yorku.

Po válce založil se svými bratry studio Lipnitzki, které v roce 1946 poptávalo nové zaměstnance[12] a fungovalo až do doby, než Lipnitzki zemřel.[13] V polovině 50. let vstoupil do studia na tři roky jeho synovec Bernard Lipnitski, který byl najat týdeníkem France Dimanche, pro který fotografoval Céline Monsarrat, Françoise Saganovou a Salvadora Dalího, poté byl zaměstnán jako fotoreportér v dalších francouzských časopisech.[14] Boris Lipnitzki pokračoval v agitování autorského práva ve vztahu k profesionální fotografii a jeho názor se za jeho účasti projednával na schůzi komise Commission des Droits d'Auteur v únoru 1945 a také při dalších příležitostech.[15]

V roce 1970 jeho sbírku – více než milion negativů a 600 000 výtisků – a sbírku jeho synovce koupila agentura Roger-Viollet.[16] Připsání autorství fotografií pořízených ve studiu v letech 1945–1969 konkrétnímu bratrovi není vždy jisté.

• Haim Efime Boris Lipnitzki. Images de Louis Jouvet. [s.l.]: Paris Emile-Paul frères Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Lipnitzki, Boris; DENOYELLE, FRANÇOISE. Boris Lipnitzki : le magnifique. [s.l.]: Chaudun ISBN 978-2-35039-140-3. (anglicky)Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Musée Niepce[24]
• Francouzská národní knihovna